Včera jsem se díval na přenos z parlamentu ČR. Byly k vidění různé zvláštní osoby, blábolící nesrozumitelným jazykem o nesrozumitelných věcech. Komunisti mě z obrazovky poučovali o demokracii, hádáví demokraté než by řekli něco zajínavýho, potřebovali neustále reagovat na své předřečníky a to i v případě, kdy vůbec nerozuměli tomu, na co reagují, moudrý muž vystoupil a řekl, že chápe nasranost občanů na politiky, protože politici dost často útočí velmi nevybíravě na své oponenty a sotva to dořekl, zaútočil nevybíravě na své oponenty. Do toho se na pozadí objevovala tvář nového ministra financí, který vypadal velmi uvolněně poté, co se nad všechny pochybnosti vyjasnila rekordně rychlá splátka jeho dluhu a když se začalo hlasovat o tom, jak se bude hlasovat, vyšlo najevo že někomu z poslanců někde něco nesvítí a tak se vše opakovalo a potom to skončilo tak jak všichni věděli že to skončí a já to vypnul a chvíli se díval do zdi. Potom jsem vyšel na chodník a slunce svítilo, neznámý pes po mě skočil a já běžel podél řeky, potkal jsem tam Václava ( Václav Víšek), kterej se vracel na kole z Lovosic, řekl jsem mu, že vypadá dobře, on řekl, že na pivo ano. Vyšlo mi z toho k dnešnímu pozitivnímu and sluníčkovému dni následující. Všichni nadávaj na politiky, ale ti lidé jsou ve skutečnosti utrápenými zoufalci na prahu tělesného i duševního kolapsu, dýchající toxický vzduch starých domů na Malé Straně a my všichni, co jim nadaváme bychom si měli uvědomit, že kdyby to nedělali oni, dělal by to někdo jiný, případně i my sami, úplně stejně. Řekl bych, že to poznání mě ohromilo, ale zároveň i uklidnilo.
Posted on: Thu, 18 Jul 2013 08:36:20 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015