je to právě obecenství- sdílení- koinónia- společenství- komunita, která je konečným účelem, cílem, Zemí, do které byli zvěstí nebeského Království pozváni, Jordánem do ní vstoupili, a byli Duchem svatým zapečetěni a učiněni způsobilými tu společně žít nový život v Kristu Ježíši, Pánu našem. Místo toho pokračují ve vymýšlení náboženských postupů a procedur, liturgií, rituálů, ceremonií, činností a programů, které jsou všechny lidskými prostředky, které nás n i k d y nedovedou k cíli. A právě z toho důvodu jsou neužitečné a marné a ve svém důsledku nás připraví o vše, co nám Bůh v Kristu dal. Je to ovoce stromu poznání dobrého. Vede ke smrti. Prvotní církev začala hned od svého prvního dne zvěstovat a praktikovat společný život. Řekl bych, že měla dvě hlavní oblasti společného života. Můžeme použít slova základna, platforma, tedy dvě hlavní základny. Společný život se musí někde odehrávat. Mají-li někde lidé být spolu, potře-bují nějaké společné místo, základnu či veřejné fórum. Toto společné místo není samo o sobě důležité, může být jakékoliv, kdekoliv, ale být musí. Kdyby většina církve v Praze byla z bezdomovců, poslouží jim hala hlavního nádraží a blízké středisko Naděje, jak se v Jeseníku správně naučili Vlasta a Ilja Hradečtí. Velmi často se stává (ach, Slovensko moje! Cukrová 4), že při vzniku nějakého hnutí si jeho stoupenci opatří nebo postaví takovéto místo pro společná setkávání, čímž ale všechno skončí, protože získání toho místa se pro ně mezitím stalo konečným cílem, nikoliv prostředkem k dosažení jiného biblického cíle – k trvání ve společenství, ke společnému životu jednoho Těla Kristova. Pak je Bůh opustí a musí vzniknout působením Ducha Božího nové hnutí, nová skupina, která si uvědomí, že je Bůh svým evangeliem povolal ke společnému životu, a kvůli tomu ho o společnou základnu prosí a přitom vědí, že by neměla být konečným cílem. Rostou vzájemnou péčí. Ze S 2, je zřejmé, že prvotní církev měla takové základny dvě. První větší, druhou menší. První byla v chrámu, který byl veřejným státním zařízením pro uctívání Boha židovským národem. Druhou, menší základnu, která byla zřejmě praktičtější a s níž se převážně setkáváme ve všech spisech ns, tvořily domácnosti svatých. Tyto domy svatých byly místem společného života církve a sdílení se. „A každodenně trvajíce jednomyslně v chrámě, a lámajíce po domech chléb, přijímali pokrm s potěšením a sprostností srdce.“ Všimněte si: byli denně v chrámu, a kromě toho společně jedli, radovali se a sdíleli se v mnoha jednotlivých domech. Rozumím tomu tak, že lámání chleba zde neznamená jen Večeři Páně. Velice rád se zúčastňuji Večeře Páně, ale nevěřím, že v těchto verších je o ní řeč. Je zde prostě řečeno, že svatí spolu denně normálně jedli v domácnostech věřících. Ve S 5,42 se píše o shromažďování svatých podobně: „A nepřestávali učit v chrámě a po domech. Denně tedy byli v chrámu - ve veřejném místě uctívání Boha ve větším měřítku, a denně měli spolu obecenství ve svých domech, zejména při stolování a vyučování. Měli obecenství ve větším měřítku v chrámu a v menším měřítku po domácnostech. Následuje důležité prohlášení: První následovníci Krista, svatí, oddělení pro Boha (nikoho by ani ve snu nenapadlo je nazývat křesťany, i když byli hned při uvěření pokřtěni do jména Ježíše Krista), ještě nějakou dobu pokračovali v navštěvování institučních míst, určených k uctívání Boha Izraele, ale dělali to při dodržení dvou podmínek: 1) Nemělo to vliv na jejich odvážné svědectví. Neřídili se zvyky a přáními ani kněží ani lidu, ale vůlí Kristovou. 2)Jejich duchovní život nebyl na této instituci vůbec závislý. Mám za to, že tyto věci jsou klíčové, nesmírně důležité. Mnozí věřící dnes říkají: „ Nechci přestat chodit do svého kostela.“ „Dobrá, Bůh ti žehnej, ale když jsi naplněn Duchem svatým, nenech ovlivnit své svědectví tím, že budeš chodit do „svého“ kostela!“ Svatí v prvotní církvi veřejně proklamovali, čemu věřili, a to i v židovském chrámu s veleknězi a chrámovou stráží, že Ježíš je Mesiáš a vstal z mrtvých. Věřte mi, prohlásit veřejně v presbyteriánském kostele (CB), že mluvíte jazyky, nemůže vyvolat tak velké pobouření, jako když Ježíšovi učedníci řekli v židovském (jejich) chrámu, že Ježíš je Mesiáš! To bylo tehdy daleko revolučnější, než dnes prohlásit „Takto praví Pán“ – a vynést poselství od Pána v presbyteriánském kostele, nebo se tam nahlas modlit jazyky. Oni však neuhnuli od pravdy a nedělali žádné kompromisy jen proto, aby mohli nadále zůstat v instituci. A za druhé: Nevěřím, že by ve svém osobním životě byli jakkoliv závislí na těch velkých shromážděních institučního typu, jaká byla v chrámě. Tam nebyl zdroj jejich duchovní potravy. Často jsem se potkal se svatými, kteří si po zkušenosti křtu v Duchu svatém nechodili pro duchovní potravu jinam než do svých institučních kostelů, kde byla často opozice proti křtu v Duchu svatém, až postupně vyhladověli k smrti. V takových případech to nemůže dopadnout jinak. Nemůžete být vyživování lidmi, kteří nevěří tomu, co jste prožili, kteří to nechápou a nemohou k tomu z vlastní zkušenosti říci nic kladného. Nakonec vás úplně odradí. Můžete tam chodit dál, ale nemůžete z tohoto zdroje přijímat duchovní pokrm a pít. Obecenství údů první církve v Jerúšalájim bylo vyjádřeno také velmi důvěrným sdílením věcí. Slovo koinonia znamená vlastně mít něco společné, obecné. Společné sdílení věcí. Co nebo koho máme všichni společně je Pán Ježíš Kristus a Duch svatý. S 2,44: Tito první svatí však měli společné prakticky všecko. „A všichni věřící byli pospolu, a měli všecko společné.“ I statky a majetky, zvláště, když byli někde jinde a nemohli je spolu užívat zde, prodávali a dělili mezi všechny, jak komu bylo třeba. Není pochyb o tom, že vzájemná služba se nespecializovala jen na duchovní potřeby, ale na všechny, i na praktické. Vešli do společného života – a láska Kristova, rozlitá v jejich srdcích skrze přijetí daru Ducha svatého je vedla k takové vzájemné službě a k takovému sdílení se. Týkalo se celého člověka a všech jeho potřeb duchovních, duševních i tělesných, materiálních a finančních. Na druhé straně situace Jerúšálájimské církve byla svým způsobem výjimečná. Jinde v nz nenajdeme výslovně, že by věřící prodávali všechen svůj majetek. Mám za to, že to byla moudrost a inspirace Ducha svatého, která k tomu vedla právě věřící v Jerúšalájim, protože za 40 let bylo město úplně zničeno římskými legiemi; Židům pak už nebylo dovoleno vlastnit v okolí nemovitosti. Může přijít doba (a brzy nastane na útěku z Hořících měst před řáděním lůzy), kdy i nás Duch svatý povede k tomu, abychom všechno prodali a podělili se s ostatními. Není to však model pro každé místo a situaci. Je však nepochybné, že skutečné údy Kristova Těla se budou dělit se spoluvěřícími v každé nouzové situaci a zjednávat co možná největší materiální a finanční prostor pro služebnosti a jejich službu v místní církvi i v misii. Tak skutečně církev od počátku vyřešila sociální problém, a to ve ztížených podmínkách. Rád bych věděl, zda to lze říci o všech Božích dětech dnes? Ne, přijď se podívat. Věřím, že by to bylo stále možné, kdybychom neopustili koinónii a sdíleli se tak, jak to dělali věřící v prvotní církvi. Chtěl bych se zmínit ještě o jedné věci, týkající se obecenství- sdílení- komunity: Obecenství (komunita) je místem duchovního r o z e n í .
Posted on: Wed, 20 Nov 2013 18:01:47 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015