sv. Bernard z Clairvaux, O.Cist Bernardus, abbas Claravallen. et doctor Eccl 20. srpna, památka Postavení: opat a učitel církve Úmrtí: +1153 Patron: včelařů, voskařů; Janova a Gibraltaru; vzýván jako pomocník v hodině smrti a proti dětským chorobám Atributy: cisterciácký opat, drak, kniha, P.Maria, pes, úl, lebka ŽIVOTOPIS Pocházel ze šlechtické rodiny ve Fontaines-lès-Dijon ve Francii. V roce 1111 vstoupil se čtyřmi bratry do cisterciáckého kláštera v Cîteaux. Po čtyřech letech byl pověřen zbudováním kláštera v Clairvaux a stal se v něm opatem. Z nového kláštera šířil do Evropy cisterciáckou reformu. Hodně cestoval a založil přitom 160 dalších klášterů. Urovnával spory, bojoval proti herezi, zorganizoval dvě křižácké výpravy na osvobození Božího hrobu. Jeho život se vyznačoval mariánskou úctou, úsilím o pokoru a heroickou lásku. Zanechal mnoho spisů. Hned po jeho smrti bylo žádáno svatořečení. ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI "MUŽ DVANÁCTÉHO STOLETÍ" Tak jej později nazvali historici. Narodil se r. 1090 nebo 1091 na zámku Fonaines-lés-Dijon v severovýchodní části Francie. Otec Tecelin byl rytířského stavu a zbožná matka Aletha byla dcerou hraběte Bernarda z Montbaru. Bernard byl třetí ze šesti synů a jedné dcery. Od dětství se v něm rozvíjel duchovní život, pro který měl vzor ve své matce, na které byl dost citově závislý. Větší citový vztah ze strany matky byl podpořen i snem před Bernardovým narozením. Zdálo se jí, že ve svém lůně nosí bílého psíka. Toto jí prý bylo vyloženo zpovědníkem v tom smyslu, že očekávaný potomek bude jako věrný pes střežit Boží dům a štěkat na nepřátele víry. Bernardův vztah k Panně Marii byl ovlivněn již v dětském věku o vánocích, kdy ji ve snu viděl s novorozeným Spasitelem a dále pak častou rozjímavou modlitbou. Když mu v září 1107 zemřela pozemská matka, dostala ho z krize láska k matce nebeské. Vystudoval na klášterní škole řeholních kanovníků v St. Vorles, v Chatilloně, kde vynikal pro své nadání v latině, básnickém projevu i v řečtině. V 19ti letech, s ukončením studií, začal prožívat období těžkých vnitřních krizí, při nichž až heroicky chránil svou čistotu. Udává se, že v boji s pokušením jednou skočil do zamrzajícího rybníka, podruhé na cestách s přáteli, když byl sváděn domácí paní při ubytování, bránil se jí voláním "loupežníci!" Přátelům vysvětlil, že šlo skutečně o loupežný pokus připravit ho o čistotu. Příbuzní mu doporučovali slibnou vojenskou dráhu, ale Bernard překonal i toto pokušení a s myšlenkami na matku se rozhodl pro řeholní život. Oslovil ho ideál sv. Benedikta ve své přísnější podobě, kterou žili cisterciácští mniši. Začal tak žít v Chatilloně na rodovém statku, kde se k němu připojilo 30 mladíků, údajně i všichni rodní bratři. V roce 1112 se všemi přešel do kláštera v Citeaux (lat. Cistercium), založeném před 14ti lety sv. Robertem z Molesme (s pam.17.4.). Přijal je jeho druhý nástupce Štěpán Harding, který sepsal pravidla řádu a nazval je "listinou lásky". Bernard zde vynikal ctnostným životom a příkladnou disciplínou. V roce 1115 byl zvolen za představeného pro novou komunitu v Clairvaux. Ve 25ti letech proto přijal kněžské svěcení i opatskou hodnost a s 12ti řeholníky se pustil do vybudování nového kláštera v jasném údolí (lat. Clara Vallis). Ono jméno mu dali řeholníci při přetváření zarostlé, z části močálovité pustiny, dříve označované za pelyňkovou. Zde odvodňovali, káceli a s radostí budovali. O přijetí do nového kláštera projevili nečekaně velký zájem mnozí vznešení muži, učení stejně jako prostí. Bernard ctnostným životem ukazoval smysluplný směr vedoucí k životu s Bohem. Vedle života modlitby se věnoval intenzivní apoštolské činnosti. Příkladně se učil ovládat svou prudkou povahou a s pokorou uznávat své meze a nedostatky. Díky své povaze dovedl být rozhodným a vůdčím typem, který pozitivně ovlivňoval druhé. Na výzvu biskupa rozšířil své kazatelské působení a současně začal i s písemnými projevy. K prvním spisům patří "Chvály Mariánské" a "O milosti a o svobodné vůli." Přispěly k jeho věhlasu a byl volen za rozhodčího ve sporech velmožů i za rádce církevních hodnostářů. Podle něj chvála nemá být vnímána jako ukázání na to, čím jsme, ale čím být máme, a tak má být hlavně povzbuzením k větší aktivitě v dobrém. Vedle chvály se mu dostávalo i výtek za přehnanou přísnost. Přesto jeho přísnost nepůsobila odrazování, ale spíše opak. Na duchovní cestu přivedla jeho rodnou sestru Humbenu a Jindřich, syn francouzského krále, se Bernardovým působením stal pokorným mnichem a pak i dobrým biskupem. Bernardův vliv vedl i některé biskupy k podání žaloby v Římě a proto byl napomínán, aby nezasahoval do věcí nespadajících do působnosti mnicha. V roce 1128 byl Bernard na církevním sněmu v Troyes, kde byl pověřen sepsáním řeholních pravidel pro nový rytířský řád templářů. Po smrti papeže Honoria II. došlo při volbě jeho nástupce, r. 1130, k rozkolu. Jednou skupinou byl zvolen Inocent II. a odpůrci pak zvolili Ankléta II. Bernard, stejně jako sv. Norbert a další církevní osobnosti uznávali za právoplatného papeže Inocenta II. Bernard svou výmluvností zklidňoval spor mezi tímto papežem a francouzským králem. Při cestách, které z toho důvodu konal, posiloval důvěru v papeže. Byl v Miláně, kde se roku 1134 dověděl o úmrtí opata Štěpána a proto žádal papeže o svolení k návratu. Na cestě do Clairvaux byl všude vítán a dvouletý pobyt využil ke stavbě nového chrámu. Po dvou letech se vracel do Itálie. Smrt vzdoropapeže zakončila spory. Roku 1145 byl za papeže zvolen Bernardův žák a jako Evžen III. radil se i nadále se svým bývalým učitelem. Již v předešlém roce mosulský sultán - panovník dobyl Edessy jako klíčové místo k Jeruzalému a papež Evžen poslal Bernarda jako hlasatele křižácké výpravy. Ten svou podporou a líčením situace získával křižáky, zejména na sněmu ve Vezelage v Burgundsku, který svolal Ludvík VII. Dále cestou přes Německo, kam se vydal jako zastánce Židů, aby utišil vznikající bouře proti nim. Ač se Bernard velice pro křižáckou výpravu nasadil a jeho vlivem se do ní zapojil i císař Konrád, nedosáhla osvobození Božího hrobu. Zdrojem neúspěchu byla nesvornost mezi křesťany a spory s byzantským císařem. Další zranění způsobili Bernardovi dva významní bratři komunity. Tajemník, který padělal listiny, kterými poškodil zájmy biskupů a utekl do Anglie a Hugo, který obdržel kardinálský klobouk, zpychl a s nadřazeností ponižoval a hrozil svému bývalému učiteli. Bernard byl papežem také poslán posoudit zjevení a knihu abatyše Hildegardy z Bingenu. Vyjádřil se v tom smyslu, že v knize uváděná zjevení mají nadpřirozený charakter, ale pochopí je jen ten, jehož srdce bude proniknuto láskou k Bohu. Zesláblý, ke sklonku života, byl ještě trevírským biskupem povolán do Met, kde urovnal krvavý spor šlechticů s měšťany. Onemocnění, se kterým se vydal do Met, se již nezbavil a následujícího roku mu vyčerpán, uprostřed svých mnichů, podlehl. Po 20ti letech byl 18.1. 1174 papežem Alexandrem III. zařazen mezi svaté a papež Pius VIII. ho v roce 1830 prohlásil za učitele církve. Závěrem tři Bernardovy citáty pro povzbuzení: "Když tě Bůh zkouší, je to známka, že tě nechce zavrhnout." "Nemáme užitek z toho, že něco víme, ale z toho, že jsme pochopili." "Rodíme se, abychom zemřeli, umíráme, abychom žili." Věčné slunce, jež zaléváš svým světlem všechno stvoření, tys myslí nadpozemská zář, zpěv našich srdcí tobě zní. Tvůj Svatý Duch vždy v péči má ty živé lampy planoucí, jejichž zář světu odkrývá ke spáse stezky vedoucí. Co plyne z nebeských tvých slov a srdcím z přirozenosti, to všechno zaskvělo se znov v tvých služebnících milosti. Vavřínů jejich účasten i pro jas svého učení skví se dnes blažený muž ten, i od nás vděčně chválený. Dej kvůli němu, prosíme, ať bezpečně vždy, Bože, jdem po cestě pravdy jediné, až k tobě jednou dospějem. To uděl, Otče přesvatý, se Synem stejné podstaty, jenž s Duchem, který těší nás, nad světem vládneš v každý čas. Amen. Z kázání svatého Bernarda (Sermo 83, 4-6: Opera omnia, Edit. Cisterc. 2 [1958], 300-302) Miluji, protože miluji; miluji, abych miloval Láska si sama stačí, líbí se sama sebou a kvůli sobě. Je sama sobě zásluhou i odměnou. Láska nehledá důvod ani plod svého bytí mimo sebe: jejím plodem je to, že miluje. Miluji, protože miluji; miluji, abych miloval. Láska je něčím velikým, vrací-li se k svému počátku, má-li zpětný vztah k svému původu, vlévá-li se opět do svého pramene, aby z něho stále čerpala a ustavičně z něho vyvěrala. Ze všech hnutí, myšlenek a citů duše je láska to jediné, čím může tvor, i když ne stejnou mírou, dávat odpověď svému Tvůrci, nebo mu splácet něčím podobným. Neboť když Bůh miluje, nechce nic jiného, než aby byl milován. Pro nic jiného nemiluje, než aby byl milován, neboť ví, že právě láska učiní blaženými ty, kdo ho budou milovat. Láska Ženicha, či spíše Ženich, jenž je láska sama, žádá za svou lásku jen lásku a věrnost. Proto budiž dovoleno té, která je milována, aby splácela láskou. Což by mohla nemilovat nevěsta, a to nevěsta Lásky? Což by mohla být Láska nemilována? Právem se vzdává nevěsta všech jiných náklonností a celá se věnuje jedině lásce, neboť má dávat odpověď lásce tím, že ji miluje. Ale i kdyby se zcela rozplynula láskou, co je to ve srovnání s věčným prouděním onoho pramene? Vždyť milující a Láska, duše a Slovo, nevěsta a Ženich, Stvořitel a tvor neoplývají stejnou hojností: je mezi nimi takový rozdíl, jako mezi tím, kdo žízní, a pramenem. Co z toho tedy vyplývá? Nesplní se nikdy přání té, která touží po sňatku, vzdychá, plane žárem lásky a s velikou důvěrou čeká? Vyjde její přání zcela naprázdno proto, že ona nemůže udržet krok s obrem, nemůže závodit v sladkosti s medem, v mírnosti s beránkem, v bělosti s lilií, v jasnosti se sluncem, v lásce s tím, který je láska sama? Nikoliv. Neboť i když tvor miluje méně, protože jeho možnosti jsou menší, miluje-li celou svou bytostí, nic v té lásce nechybí, protože je celá. A když takto miluje, rovná se to sňatku, neboť na tuto její lásku nemůže být odpovědí láska menší, a v oboustranné shodě spočívá plné a dokonalé manželství. Jen ať nikdo nepochybuje o tom, že duše je božským Slovem milována dříve a více. RESPONSORIUM Srov. Žl 31 (30), 20; srov. Žl 103 (102), 17 O. Jak velká je tvá dobrota, Pane, * kterou máš pro ty, kdo se tě bojí. V. Sytí se z hojných darů tvého domu, z proudů svých slastí sám je napájíš. * Kterou máš pro ty, kdo se tě boji. PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA Svatý Bernard s nadšením pro Krista, šířil světlo jeho lásky a podílel se na obnově života církve s důvěrou v pomoc Panny Marie. Pro jeho následování si stanovím zásady na základě lásky a důvěry k Ježíši a jeho Matce. Chci si vyprosit pomoc k tomu být takovým či takovou, jak si přejí jejich Srdce. Bože, Tys dal svatému opatu Bernardovi milost, aby byl světlem v Tvé církvi a horlil pro její obnovu; na jeho přímluvu naplň také nás podobnou horlivostí ducha, abychom žili jako děti světla. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen (závěrečná modlitba z breviáře)
Posted on: Tue, 20 Aug 2013 03:18:02 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015