Kapitola druhá JESTLIŽE NEUVĚŘÍTE, NEPOROZUMÍTE (Iz 7,9) Víra a pravda 23. Jestliže neuvěříte, neporozumíte (srov. Iz 7,9). Takto jsou přeložena slova proroka Izaiáše králi Achazovi v řecké verzi hebrejské Bible, Septuagintě, takzvaném překladu sedmdesáti pořízenému v egyptské Alexandrii. Tímto způsobem se stala středem víry otázka poznaní pravdy. V hebrejském textu nicméně čteme něco jiného. Prorok tam říká králi: „Jestliže neuvěříte, neobstojíte.“ Je to slovní hříčka se dvěma formami slovesa ʼamàn: „věříte“ (ta ʼaminu) a „obstojíte“ (te ʼamenu). Král, zastrašený mocí svých nepřátel, hledá bezpečí, které mu může poskytnout smlouva s velkou Asyrskou říší. Prorok jej tedy vyzývá, aby se spolehnul na jedinou pravou skálu, která se nechvěje, Bohu Izraele. Poněvadž je Bůh spolehlivý, je rozumné věřit v Něho a budovat svou jistotu na Jeho Slovu. Prorok dá později Bohu dvakrát jméno „Bůh-Amen“ (srov. Iz 65,16, česky JB: Bůh pravdy), nezlomný základ věrnosti smlouvě. Mohlo by se mít za to, že řecká verze Bible při překladu slova „obstát“ výrazem „porozumět“, provedla hlubokou změnu v textu a přešla od biblického pojmu spolehnout se na Boha k řeckému porozumět. Nicméně, tento překlad, který jistě chápe onen dialog v rámci řecké kultury, se neodcizuje hluboké dynamice hebrejského textu. Stálost, kterou Izaiáš slibuje králi, se totiž stává porozuměním Božímu jednání a jednotě, kterou On propůjčuje životu člověka a dějinám lidu. Prorok vybízí k pochopení Pánových cest a ve věrnosti Boha nachází moudrý plán, který vládne věkům. Svatý Augustin vyjádřil syntézu slov „porozumět“ a „obstát“ ve svých Vyznáních, když mluví o pravdě, které se lze svěřit, aby bylo možno stát na nohou: „Obstojím a upevním se v tobě, ve tvojí pravdě“.[17] Z kontextu víme, že svatý Augustin chce ukázat, že tato spolehlivá Boží pravda, jež vysvítá z Bible, záleží v Jeho věrné přítomnosti v dějinách, v Jeho schopnosti držet pohromadě doby a shromažďovat rozptýlené dny člověka.[18] 24. Čteme-li Izaiášův text v tomto světle, plyne odtud závěr, že člověk potřebuje poznání, potřebuje pravdu, protože bez ní neobstojí, nejde vpřed. Víra bez pravdy nespasí, nedá našim krokům bezpečí. Zůstává jen krásnou pohádkou, projekcí našich tužeb po štěstí, něčím, co nás potěší jen do té míry, v jaké chceme klamat sami sebe. Anebo je redukována na krásný cit, který utěší a zahřeje, ale je podroben proměnám naší duše, rozmanitosti dob a není schopen být v životě stálou oporou. Kdyby víra byla taková, měl by pravdu král Achaz, který nechtěl stavět život a bezpečí svého království na citu. Avšak právě svojí niternou souvislostí s pravdou je víra schopna poskytovat nové světlo, jež je nadřazeno královým kalkulacím, protože chápe jednání Boha, který je věrný své smlouvě a svým příslibům. 25. Poukázat znovu na souvislost víry a pravdy je dnes více než kdy jindy nezbytné právě kvůli krizi pravdy, v níž žijeme. V soudobé kultuře je častá tendence přijímat pouze pravdu, která se týká technologie. Pravé je to, co člověk dokáže vytvořit a změřit vědecky; je to pravé, protože to funguje, a činí tak život pohodlnějším a snadnějším. Toto se dnes jeví jako jediná jistá pravda, jediná, kterou lze sdílet s ostatními, jediná, o které se může diskutovat a společně o ni usilovat. Na druhé straně by měly být pravdy jednotlivce, které spočívají v autentičnosti bytí toho, co každý cítí ve svém nitru. Platí jen pro jednotlivce a nemohou být nabízeny druhým spolu s nárokem, že slouží obecnému dobru. Velká pravda, která vysvětluje celek osobního i společenského života, je nahlížena s podezřením. Nebyla snad právě tato pravda – klade se otázka – požadována velkými totalitarismy minulého století, pravda, která vnucovala vlastní globální koncepci, aby potřela konkrétní dějiny jednotlivce? Zůstává proto jenom relativismus, který se už nezajímá o otázku po pravdě všeho, což je v podstatě také otázka po Bohu. Je logické, že tato perspektiva odstraňuje spojení mezi náboženstvím a pravdou, protože tato spojitost je prý kořenem fanatismu, který chce utiskovat toho, kdo nesdílí jeho přesvědčení. V tomto kontextu můžeme mluvit o velkém zapomnění v našem soudobém světě. Otázka po pravdě je totiž otázkou paměti, hluboké paměti, protože se obrací k něčemu, co nás předchází a může nás tak sjednotit v širší míře než je naše nepatrné a limitované „já“. Je to otázka po počátku všeho, v jehož světle lze spatřovat cíl a tím také smysl společné cesty. Poznání pravdy a láska 26. Může v této situaci křesťanská víra nabídnout službu obecnému dobru, pokud jde o správný způsob chápání pravdy? K odpovědi je zapotřebí zamyslet se nad typem poznání, které je vlastní víře. Pomoci může výraz svatého Pavla: „Víra je v srdci“ (Řím 10,10). Srdce je v Bibli středem člověka, kde se střetávají všechny jeho dimenze: tělo i duch; osobní niternost i otevření člověka světu a druhým; intelekt, vůle a citovost. Je-li srdce schopno držet pohromadě všechny tyto dimenze, pak proto, že je místem, kde se otevíráme pravdě a lásce a necháme se jimi v hloubi dotknout a proměnit. Víra přetváří celého člověka, nakolik se otevírá lásce. V tomto spojení víry a lásky lze chápat formu poznání vlastního víře, její přesvědčivost, její schopnost osvěcovat naše kroky. Víra poznává, nakolik se pojí k lásce, neboť láska přináší světlo. Porozumění víry se rodí z přijetí velké Boží lásky, která nás vnitřně přetváří a dává nám nové oči, abychom viděli realitu. 27. Je známo, jak filosof Ludwig Wittgenstein vysvětlil spojitost víry a jistoty. Věřit je prý podle něho zkušenost podobná zamilovanosti, pojaté jako něco subjektivního, co nelze předložit jako platnou pravdu všem.[19] Modernímu člověku se skutečně zdá, že otázka lásky nemá co do činění s pravdou. Láska se dnes jeví jako zkušenost spojená se světem nestálých citů a nikoli s pravdou. Je to vskutku adekvátní popis lásky? Ve skutečnosti lásku nelze redukovat na cit, který přichází a odchází. Dotýká se sice naší citovosti, ale to proto, aby ji otevřela milované osobě a započala tak cestu, která je vyjitím z uzavřenosti vlastního já a vykročením k druhému, aby byl vybudován trvalý vztah; láska směřuje ke sjednocení s milovanou osobou. Ukazuje se tak, v jakém smyslu láska potřebuje pravdu. Jedině, zakládá-li se na pravdě, může láska trvat v čase, překonat prchavý okamžik, upevnit a podepřít tak společnou cestu. Pokud láska nemá vztah k pravdě, je podrobena proměnlivým citům a nepřekoná zkoušku času. Pravá láska však sjednocuje všechny prvky naší osoby a stává se novým světlem k velkému a plnému životu. Láska bez pravdy nemůže nabízet pevný svazek, nedokáže převést „já“ za jeho osamocení, ani jej osvobodit z pomíjivosti okamžiku a budovat život, aby nesl plody. Potřebuje-li láska pravdu, pak také pravda potřebuje lásku. Lásku a pravdu není možné oddělovat. Bez lásky se pravda stává pro konkrétní lidský život chladnou, neosobní a despotickou. Pravda, kterou hledáme a která nabízí smysl našim krokům, nás osvěcuje, když se nás dotýká láska. Kdo miluje, chápe, že láska je zkušenost pravdy a že otevírá naše oči, aby viděly nově celou realitu v jednotě s milovanou osobou. V tomto smyslu napsal svatý Řehoř Veliký, že „amor ipse notitia est“, sama láska je poznáním a přináší novou logiku.[20] Jde o vztahový způsob pohledu na svět a stává se sdíleným poznáním, viděním skrze vidění druhého a společným viděním všech věcí. Vilém ze Saint Thierry sledoval ve středověku tuto tradici, když komentoval verš z Písně písní, ve kterém milovaný říká milované: Tvé oči jsou očima holubice (srov. Pís 1,15).[21] Tyto dvoje oči, vysvětluje Vilém, jsou věřící rozum a láska a stávají se jediným zrakem nazírajícím Boha, když se intelekt stává „osvíceným intelektem lásky“.[22] 28. Tento objev lásky jako zdroje poznání patří k původní zkušenosti každého člověka a nachází spolehlivý výraz v biblickém pojetí víry. Okoušením lásky, kterou jej Bůh vyvolil a zrodil jako lid, dochází Izrael k pochopení jednoty božského plánu, od počátku k dovršení. Poznání víry, poněvadž se rodí z lásky Boha, který uzavírá Smlouvu, je poznáním, které svítí na cestu v dějinách. A také proto jsou pravda a věrnost v Bibli pospolu. Pravý Bůh je Bůh věrný, Ten, který plní svoje sliby a dává chápat svůj plán v čase. Skrze zkušenost proroků, v bolesti exilu a v naději na definitivní návrat do svatého města, vytušil Izrael, že tato Boží pravda přesahuje jeho vlastní dějiny a zahrnuje dějiny celého světa, počínaje stvořením. Poznání víry osvěcuje nejenom specifickou trasu jednoho národa, ale celý běh stvořeného světa od jeho počátku k jeho dovršení. Víra jako slyšení i vidění 29. Právě proto, že se poznání víry váže ke smlouvě věrného Boha, jenž navazuje vztah lásky s člověkem a obrací se k němu Slovem, je Biblí prezentováno jako slyšení a pojí se ke sluchu. Svatý Pavel užil formulaci, která se stala klasickou: fides ex auditu – víra je ze slyšení“ (Řím 10,17). Poznání pojící se ke slovu je vždycky osobním poznáním, jež rozpoznává hlas, svobodně se mu otevírá a v poslušnosti jej následuje. Proto svatý Pavel mluvil o „poslušnosti víry“ (srov. Řím 1,5; 16,26).[23] Kromě toho je víra poznáním, které se pojí s během času, jehož má slovo zapotřebí, aby bylo vysloveno. Je poznáním, které si lze osvojit jedině cestou následování. Naslouchání pomáhá dobře znázornit spojitost poznání a lásky. Pokud se týče poznání pravdy, bylo naslouchání někdy kladeno do protikladu k vidění, jež bylo vlastní řecké kultuře. Světlo, které na jedné straně nabízí kontemplaci všeho, po čem člověk vždy toužil, na druhé straně zdánlivě neponechává prostor svobodě, protože sestupuje z nebe a vchází přímo do očí, aniž by od nich vyžadovalo odpověď. Zdá se tedy jako by zvalo ke statické kontemplaci odtržené od konkrétního času, v němž se člověk raduje i trpí. Podle této koncepce odporuje biblický přístup k poznání tomu řeckému, který při hledání úplného porozumění reality spojil poznání s viděním. Je však jasné, že tato domnělá opozice nekoresponduje s biblickými údaji. Starý zákon kombinoval oba typy poznání, protože spojuje slyšení Božího Slova a touhu patřit na Jeho tvář. Tak bylo možné rozvinout dialog s helénskou kulturou, dialog, který patří k jádru Písma. Sluch osvědčuje osobní povolání a poslušnost, a také skutečnost, že pravda se zjevuje v čase; zrak nabízí plné vidění celé cesty a umožňuje najít místo ve velkém Božím plánu. Bez této vize bychom měli k dispozici jenom izolované fragmenty neznámého celku. 30. Spojitost mezi viděním a slyšením jakožto orgánů poznání víry se naprosto zřetelně ukazuje v Janově evangeliu. Věřit je ve čtvrtém evangeliu slyšením a současně viděním. Slyšení víry nastává podle formy poznání vlastního lásce. Je to osobní slyšení, které rozlišuje hlas a rozpoznává ten, který patří Dobrému pastýři (srov. Jan 10,3-5); slyšení, jež vyžaduje následování, jak se to děje s prvními učedníky, kteří „slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem“ (Jan 1,37). Na druhé straně se víra pojí také s viděním. Někdy vidění Ježíšových znamení předchází víru, jako u židů, kteří po vzkříšení Lazara „uviděli, co Ježíš vykonal, a uvěřili v něj“ (Jan 11,45). Jindy je to víra, která vede ke hlubšímu vidění: „budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží“ (Jan 11,40). A nakonec se víra a vidění prolínají: „Kdo věří ve mne, věří... v toho, který mne poslal; a kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal“ (Jan 12,44-45). Díky této jednotě se slyšením stává se vidění následováním Krista, a víra se ukazuje jako cesta, na které si oči zvykají dívat se do hloubky. A tak se o Velikonočním jitru přechází od Jana, který je dosud ve tmě, a před prázdným hrobem „viděl a uvěřil“ (Jan 20,8), přes Marii Magdalénu, která jakmile spatří Ježíše (srov. Jan 20,14) a chce jej zadržet, je vyzvána, aby jej rozjímala na jeho cestě k Otci, až k plnému vyznání samotné Magdalény před učedníky: „Viděla jsem Pána!“ (Jan 20,18). Jak dojít k této syntéze mezi slyšením a viděním? Umožňuje to konkrétní Ježíšova osoba, která je vidět a slyšet. On je Slovem, které se stalo tělem a jehož slávu jsme rozjímali (srov. Jan 1,14). Světlo víry je světlo Tváře, v níž se zračí Otec. Pravda, kterou chápe víra, je totiž ve čtvrtém evangeliu, zjevením Otce v Synu, v jeho těle a v jeho pozemských skutcích, pravda, kterou lze definovat jako „zářivý život“ Ježíše.[24] Znamená to, že poznání víry nás nevybízí k patření pouze na vnitřní pravdu. Pravda, kterou nám víra zpřístupňuje, je pravdou soustředěnou na setkání s Kristem, na rozjímání Jeho života, na vnímání jeho přítomnosti. V tomto smyslu svatý Tomáš Akvinský mluví o oculata fides apoštolů – víře, která vidí! – vzhledem k vidění Zmrtvýchvstalého tělesným zrakem.[25] Uviděli vzkříšeného Ježíše svýma očima a uvěřili, mohli totiž proniknout hloubku toho, co viděli, aby vyznávali Syna Božího, sedícího po pravici Otcově. 31. Jedině takto, skrze Vtělení, skrze sdílení našeho lidství mohlo dojít plnosti poznání, jež je vlastní lásce. Světlo lásky se totiž rodí, když jsme zasaženi v srdci a přijímáme do sebe vnitřní přítomnost milovaného, která nám umožňuje rozpoznat jeho tajemství. Chápeme tak, proč je víra spolu se slyšením a viděním u svatého Jana dotykem, jak praví ve svém prvním listu: „slyšeli jsme, vlastníma očima viděli... a vlastníma rukama se dotýkali Slova života...“ (1 Jan 1,1). Svým Vtělením, svým příchodem k nám, nás Ježíš zasáhnul a skrze svátosti nás i dnes zasahuje. Přetvořením našeho srdce nám umožnil a umožňuje rozpoznat Jej a vyznat jako Božího Syna. Vírou se jej můžeme dotknout a obdržet moc jeho milosti. Svatý Augustin, který komentuje pasáž, v níž se žena trpící krvácením dotýká Ježíše, aby byla uzdravena, říká: „Dotknout se srdcem, to jest věřit.“[26] Zástup se na Něho tlačil, ale nedotknul se osobním dotykem víry, která uznává jeho tajemství, Jeho bytí Syna, který zjevuje Otce. Jedině, když se připodobníme Ježíši, dostáváme oči schopné Jej vidět. Dialog víry a rozumu 32. Křesťanská víra, nakolik hlásá pravdu naprosté lásky Boží a otevírá moci této lásky, dospívá k nejhlubšímu středu zkušenosti každého člověka, který přichází ke světlu díky lásce a je povolán milovat, aby zůstal ve světle. První křesťané pohnuti touhou osvěcovat veškerou realitu láskou Boží, zjevenou v Ježíši a ve snaze milovat toutéž láskou, našli v řeckém světě, v jeho žízni po pravdě vhodného partnera k dialogu. Setkání evangelního poselství a filosofického myšlení v antickém světě bylo rozhodujícím krokem k tomu, aby evangelium dosáhlo ke všem národům, a usnadnilo plodnou interakci víry a rozumu, jež se rozvíjela během staletí až do našich dnů. Blahoslavený Jan Pavel II. ve své encyklice Fides et ratio ukázal, jak se víra a rozum vzájemně posilují.[27] Když nalezneme plné světlo Ježíšovy lásky, zjistíme, že v každé naší lásce byl přítomen odlesk onoho světla a chápeme, co bylo jeho posledním cílem. A rovněž tak skutečnost, že naše láska přináší světlo, nám pomáhá vidět cestu lásky vstříc plnosti naprostého darování Božího Syna nám. V tomto okružním pohybu světlo víry osvěcuje všechny naše lidské vztahy, které lze žít ve spojení s láskou a něhou Krista. 33. V životě svatého Augustina nacházíme významný příklad této cesty, na níž bylo rozumové hledání a jeho touha po pravdě a zřejmosti, integrovány do horizontu víry, od níž obdržel nové porozumění. Na jedné straně přijímá řeckou filosofii světla a její důraz na vidění. Jeho setkání s novoplatonismem mu umožnilo poznat paradigma světla, které sestupuje shůry, aby osvěcovalo věci a je tak symbolem Boha. Tímto způsobem svatý Augustin pochopil božskou transcendenci a objevil, že všechny věci v sobě mají transparentnost a mohou tak odrážet dobrotu Boha, Dobro. Byl tak osvobozen od manicheismu, ve kterém dříve žil a který jej podněcoval, aby si myslel, že dobro a zlo mezi sebou nepřetržitě bojují a bez jasných kontur se zaměňují a směšují. Pochopení, že Bůh je světlo, dalo jeho existenci novou orientaci, schopnost rozpoznat zlo, za něž nese vinu, a obrátit se k dobru. Avšak na druhé straně v konkrétní zkušenosti svatého Augustina, jak ji sám opisuje ve svých Vyznáních, nebylo rozhodujícím momentem na jeho cestě víry vidění Boha přesahujícího tento svět, ale spíše slyšení, když v zahradě zaslechl hlas, který mu pravil: „Vezmi a čti“. Vzal tehdy svazek s listy sv. Pavla a zastavil se u třinácté kapitoly listu Římanům.[28] Ukázal se tak osobní Bůh Bible, schopný oslovit člověka, sestoupit a žít s ním a provázet jej na cestě dějinami a projevovat se v čase slyšení a odpovědi. Toto setkání s Bohem Slovem však svatého Augustina nevedlo k odmítnutí světla a vidění. Obě dvě perspektivy integroval, veden stále zjevením Boží lásky v Ježíši. Tak vypracoval filosofii světla, která v sobě zahrnuje vzájemnost vlastní slovu a otevírá prostor svobodě pohledu vstříc světlu. Stejně jako se slovem koresponduje svobodná odpověď, tak světlu odpovídá obraz, který jej odráží. Svatý Augustin může tedy spojením slyšení a vidění odkazovat ke „slovu, které září v lidském nitru“.[29] Tímto způsobem se světlo stává jakoby světlem slova, protože je světlem osobní Tváře, světlem, které nás osvěcuje, povolává a chce se odrážet v naší tváři, aby zářilo z našeho nitra. Na druhé straně, touha vidět celek a nejenom zlomky dějin, zůstává a naplní se na konci, kdy člověk, jak říká světec z Hippony, bude nazírat a milovat.[30] To však nikoli proto, že bude schopen vlastnit veškeré světlo, které zůstane navždy nevyčerpatelné, ale protože cele vstoupí do světla. 34. Světlo lásky vlastní víře může osvěcovat otázky naší doby po pravdě. Pravda je dnes často redukována na subjektivní autenticitu jednotlivce, platnou pouze pro individuální život. Společná pravda v nás vyvolává strach, protože ji identifikujeme s neúprosným diktátem totalitarismů. Avšak pokud je pravda pravdou lásky a otvírá se v osobním setkání s Jiným a s druhými, pak je vysvobozena z uzavřenosti jednotlivce a může být součástí obecného dobra. Jsouce pravdou lásky, není pravdou, která se vnucuje násilím, ani neutiskuje jedince. Rodí se z lásky a může tak dosáhnout srdce, osobního středu každého člověka. Je tak zřejmé, že víra není neúprosná, ale roste v uctivém soužití s druhým. Věřící není arogantní. Naopak, pravda jej činí pokorným, protože ví, že ji nevlastníme, ale spíše ona objímá a vlastní nás. Jistota víry nás nečiní strnulými, ale uvádí nás na cestu, umožňuje svědčit a vést dialog se všemi. Na druhé straně světlo víry v jednotě s pravdou lásky není cizí materiálnímu světu, protože láska se prožívá vždycky v těle i duši; světlo víry je vtělené světlo, které proudí ze zářivého života Ježíšova. On osvěcuje i matérii, sděluje se jejímu řádu, zná, že se v ní otevírá stále širší cesta harmonie a porozumění. Vědeckému pohledu tak víra prospívá, vyzývá vědce, aby zůstal otevřený realitě v celém jejím nevyčerpatelném bohatství. Víra probouzí kritický smysl, neboť brání vědě vyhledávat zadostiučinění ve vlastních formulacích a pomáhá jí pochopit, že příroda je vždycky větší. Víra zve k úžasu před tajemstvím stvoření, rozšiřuje horizonty rozumu, aby více osvěcoval svět otevřený vědeckému bádání. Víra a hledání Boha 35. Světlo víry v Ježíše svítí na cestu také těm, kdo hledají Boha, a přispívá tím, co je vlastní křesťanství, do dialogu se stoupenci jiných náboženských vyznání. List Židům mluví o svědectví spravedlivých, kteří už před smlouvou s Abrahámem hledali vírou Boha. O Henochovi se říká, že „se mu dostalo osvědčení, že se zalíbil Bohu“ (Žid 11,5), což je nemožné bez víry, protože „kdo chce přijít k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je a odměňuje ty, kdo ho hledají“ (Žid 11,6). Můžeme tak pochopit, že pouť náboženského člověka vede skrze vyznání Boha, který se o něho stará a kterého není nemožné najít. Jakou jinou odměnu by mohl Bůh nabídnout těm, kdo jej hledají, ne-li nechat se nalézt? Jakou jinou odměnu by mohl Bůh nabídnout těm, kteří jej hledají, ne-li setkání? Ještě dříve nacházíme postavu Ábela, jehož víra je také chválena, protože se Bohu zalíbily jeho oběti prvorozených z jeho stáda (srov. Žid 11,4). Náboženský člověk se snaží rozpoznávat Boží znamení v každodenních zkušenostech svého života, v ročních obdobích, v plodnosti země a v celém kosmickém dění. Bůh je záře a může být nalezen těmi, kteří jej hledají s upřímným srdcem. Obrazem tohoto hledání jsou mudrci, vedení hvězdou až do Betléma (srov. Mt 2,1-12). Jim se ukázalo světlo Boží jako cesta, jako hvězda, která je vede cestou objevů. Hvězda tak promlouvá o trpělivosti Boha k našim očím, které si musí zvyknout na jeho jas. Náboženský člověk je na cestě a musí být připraven nechat se vést, vyjít ze sebe a hledat Boha, který vždy překvapuje. Tento respekt Boha vůči lidskému zraku nám ukazuje, že blíží-li se člověk k Němu, lidské světlo se nerozplyne v nezměrném Božím jasu, jako hvězda pohlcená rozbřeskem, ale září tím více, čím více se blíží k původnímu ohni jako zrcadlo, které tento jas odráží. Křesťanské vyznání Ježíše, jediného spasitele, prohlašuje, že veškeré světlo Boží je soustředěno v Něm, v jeho „zářivém životě“, ve kterém se vyjevuje počátek i dokonání dějin.[31] Není žádná lidská zkušenost, žádný lidský postup směrem k Bohu, který by nemohl být přijat, osvícen a očištěn tímto světlem. Čím více se křesťan noří do kruhu otevřeného Kristovým světlem, tím více je schopen chápat a doprovázet na cestě k Bohu každého člověka. Poněvadž se víra utváří jako cesta, týká se také života lidí, kteří, ačkoli nevěří, touží věřit a nepřestávají hledat. V míře, do jaké se s upřímným srdcem otevírají lásce a vydávají se na cestu s tím světlem, které dovedou chápat, jsou již na cestě víry, aniž to vědí. Snaží se jednat jako by Bůh existoval, někdy proto, že uznávají Jeho důležitost, aby nalezli pevné ukazatele v běžném životě anebo proto, že pociťují touhu po světle uprostřed temnoty, ale vnímají také, jak velkolepý a krásný je život, tuší, že přítomnost Boha by jej činila ještě velkolepějším. Svatý Irenej z Lyonu říká, že Abrahám dříve než uslyšel hlas Boha, hledal jej „v planoucí touze svého srdce“ a „procházel celý svět a ptal se, kde by byl Bůh“, až se „nad ním, jediným, který jej mlčky hledal, Bůh smiloval“.[32] Kdo se vydá na cestu, aby konal dobro, už se přibližuje Bohu a je nesen Jeho pomocí, protože dynamice božského světla je vlastní, že osvěcuje naše oči, když se ubíráme k plnosti lásky. Víra a teologie 36. Poněvadž je víra světlem, zve nás k dalšímu postupu a stále většímu zkoumání osvěcovaného horizontu, abychom lépe poznávali, co milujeme. Z této touhy se rodí křesťanská teologie. Je proto zřejmé, že teologie je nemožná bez víry a je součástí samotného pohybu víry, jež hledá hlubší porozumění Božímu sebezjevení, které vrcholí v mysteriu Krista. Prvním důsledkem je, že v teologii se při bádání a poznávání neuplatňuje pouze snaha rozumu jako je tomu v experimentálních vědách. Boha nelze redukovat na předmět. On je Podmět, který se dává poznat a zjevuje se v osobním vztahu. Pravá víra orientuje rozum, aby se otevřel světlu přicházejícímu od Boha a mohl tak poznat Boha hlouběji, veden láskou k pravdě. Velcí středověcí učitelé a teologové ukázali, že teologie jakožto věda o víře je účastí na poznání, které má Bůh o sobě samém. Teologie tedy není jenom slovem o Bohu, ale především přijetím a hledáním hlubšího porozumění onomu slovu, kterým se Bůh obrací k nám, slovu, které pronáší o Sobě samém, protože je věčným dialogem sdílení, a člověka uvádí dovnitř tohoto dialogu.[33] Součástí teologie je proto pokora, která dovoluje Bohu, aby se „dotknul“, uznává svoje meze vzhledem k mystériu a vydává se zkoumat bezmezné bohatství tohoto mysteria s ukázněností, jež je vlastní rozumu. Teologie pak sdílí církevní formu víry; její světlo je světlem věřícího podmětu, kterým je církev. Předpokládá to jednak, že teologie slouží víře křesťanů, pokorně opatruje a prohlubuje víru všech, zvláště prostých lidí. A dále, poněvadž žije z víry, teologie nepovažuje magisterium papeže a biskupů ve společenství s ním za něco zevnějšího, za omezení svojí svobody, ale naopak za jeden ze svých vnitřních, konstituvních momentů, neboť magisterium zajišťuje kontakt s původním zdrojem a nabízí tedy jistotu, že čerpá z Kristova Slova v jeho celosti. Pozn. k textu: [17] XI, 30, 40. [18] Srov. ibid. [19] Srov. Vermischte Bemerkungen / Culture and Value, G.H. von Wright (red.), Oxford 1991, 32-33; 61-64. [20] Homiliae in Evangelia, II, 27,4. [21] Srov. Expositio super Cantica Canticorum, XVIII, 88. [22] Ibid., XIX, 90. [23] „Zjevujícímu Bohu je třeba prokazovat „poslušnost víry“ (srov. Řím 16,26; také Řím 1,5; 2 Kor 10,5-6), jíž se celý člověk svobodně odevzdává Bohu tím, že se rozumem i vůlí plně podřizuje zjevujícímu Bohu a dobrovolně přijímá zjevení, které dal Bůh. K tomu, aby se nám dostalo této víry, je potřebná předcházející a pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc Ducha svatého, aby se on dotkl srdce a obrátil je k Bohu, otevřel duchovní zrak a dal všem, aby s radostí souhlasili s pravdou a věřili v pravdu. Aby se i nadále prohlubovalo porozumění Božímu zjevení, týž Duch svatý stále zdokonaluje víru svými dary“ (Dei Verbum, 5). [24] Srov. H. Schlier, Meditationen über den Johanneischein Begriff der Wahrheit, in: Besinnung auf das Neue Testament. Exegetische Aufsätze und Vorträge 2, Freiburg, Basel Wien 1959, 272. [25] Srov. S.Th. III, q.55, a.2, ad 1. [26] Sermo 229/L, 2: „Tangere autem corde, hoc est credere.“ [27] Fides et ratio, 61-62. [28] Srov. Vyznání, VIII, 12,29. [29] De Trinitate, XV, 11, 20. [30] Srov. De civitate Dei, XXII, 30, 5. [31] Kongregace pro nauku víry, Dominus Jesus, 15. [32] Demonstratio apostolicae praedicationis, 24. [33] Srov. Bonaventura, Breviloquium, prol.; In I Sent.,proem,q.1,resp; Tomáš Akvinský, S.Th. I,q.1. (Pokrač. část 4)
Posted on: Mon, 26 Aug 2013 00:50:54 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015