Den vlasti 2013 Berlín, 24. srpna, ICC Z projevu Eriky Steinbachové, předsedkyně Svazu vyhnaných Den vlasti je pro Svaz vyhnaných (BdV) výměnou myšlenek, setkání s přáteli, nadějí a smutkem současně. Bývá vždy dnem politického uvažování. Četné city, zcela rozdílné, nás prostupují při této roční vzpomínce. Spolkový prezident Joachim Gauck ve své zdravici k dnešnímu dni použil procítěných slov: Není samozřejmostí, že se vytrvale v naší víře a s láskou vytvořeném prostředí můžeme zorientovat. Vlast může ze dne na den zaniknout. Ochota a solidarita však vždy existují. Bolest nad ztrátou vlasti je a zůstává veliká a pro nezúčastněné často těžce pochopitelná. Ztratit vlast patří k nejhorším skutečnostem, které nás mohou postihnout. Utrpení milionů a zármutek německých utečenců a vyhnaných jsou o to těžší, že svoji vlast museli opustit navždy a návrat nebo nějaké nové postavení podle tehdejších hledisek zůstaly na nedohlednou dobu uzavřeny. Ztráta, která mnohé těžce poznamenala, dosud tíží. 45 milionů vyhnaných a utečenců, kteří v současnosti jsou bez vlasti, se těší našemu soucitu. Víme, co to znamená být bez vlasti, nebýt vítán. Proto neustále zvedáme svůj hlas, že vyhnání nesmí být nástrojem politiky. Společně s nadací Střediska proti vyháněním a jím založenou Cenou lidských práv Franze Werfla od r. 2000 na to neustále vzpomínáme. Trvalá vzpomínka Pro nás v Německu je neodmyslitelné trvale nemyslet na 14 milionů německých vyhnaných a 4 miliony vysídlenců.. V tom byl učiněn velký krok. Vítám zahájení stavby dokumentačního střediska Spolkové nadace „Útěk, vyhnání, usmíření“ spolkovou kancléřskou Angelou Merkelovou v červnu t.r. Bez naší nadace a našich nezpochybnitelných argumentů by dnes neexistovala uvedená nadace. Na tomto místě musím poděkovat našemu zemřelému spolubojovníkovi, Petru Glotzovi, který se podstatnou měrou podílel na tom, aby vzpomínka na určitou část našich dějin se stala skutkem. Především musím poděkovat spolkové kancléře Angele Merkelové, že velké předsevzetí se naplnilo. Již při svém převzetí vlády v r. 2005 požadovala vytvoření takového střediska v Berlíně. Vzpomínka na velkou tragédii a natažená ruka ke smíření jsou viditelné. Cesta k realizaci byla nesmírně obtížná a nikoliv bez překážek. Spolková kancléřka to ve svém projevu velmi plasticky popsala, když řekla: Na dlouhé cestě od idejí k realizaci někdo ani možná nevěřil, že k zahájení stavby pro dokumentační středisko nadace „Útěk, vyhnání, usmíření“ v Německém domě může dojít. Nepříznivé proudy byly silné. Vysoko vyháněly vlnu emocí. Nepříznivé byly i některé námitky. Ale pro mne nebyly žádné pochybnosti, že vzpomínky potřebují prostor. A tento prostor jsme nyní vytvořili. Tím Spolková nadace „Útěk, vyhnání, usmíření“ získává jasnou podobu. Katastrofa útěku a vyhnání získá tím trvalé místo v srdci naší země. Dokumentační středisko zachytí osud a kulturní dědictví vyhnaných jako díl národní identity v historickém vědomí. Hledíme se zájmem a očekáváním na vývoj této nadace. Po těžkých porodních bolestech nabývá již svou podobu. Když se dílo v Německém domě zdaří, z čehož najisto vycházím, bude učiněn velký krok vpřed. Naše vlastní nadace „Středisko proti vyháněním“ zůstává a bude nadále aktivní. V paláci Korunního prince v předešlém roce otevřená trilogie „Stesk po vlasti“ v přítomnosti spolkové kancléřsky Merkelové je putovní výstavou po celém Německu. Šedesát let Spolkového zákona o vyhnaných Spolkový zákon o vyhnaných (BVFG) v posledních desetiletích podstatně přispěl, že vzpomínky na osud a kulturu vyhnaných z vlasti a vysídlenců nejsou zapomenuty. Letos mu je 60 let. Abychom pochopili, co takový zákon pro Německo znamená, musíme pohledět na tehdejší situaci ve Spolkové republice Německo. Až do roku 1950 přišlo do západních okupačních zón 8 milionů vyhnaných z vlasti a utečenců. 4 miliony žily ve středním Německu. Země ležela v troskách, byla rozsáhle rozbombardována. K místním občanům, kteří byli bez přístřeší, ochuzeni, hladovějící, proudili již od roku 1944 miliony a miliony německých utečenců vyhnaných z celé střední, východní a jihovýchodní Evropy. Bez majetku, bez vlasti, zklamáni a jen s pevnou nadějí v srdcích na návrat. Zařazení tolika duševně a tělesně postižených a vyčerpaných lidí do německé společnosti se zdálo být po r. 1945 téměř nemožné. Konrád Adenauer, první německý spolkový kancléř, si to uvědomoval. Na počátku svého kancléřského působení v r. 1949 řekl. Dokud se nezdaří zajistit milionům utečenců dostatečnou výstavbou bytů střechu nad hlavou a odpovídající pracovní možnosti, není stabilní pořádek v Německu možný. Ve společenském začlenění této obrovské masy lidí viděl nejnaléhavější problém mladé západoněmecké demokracie. Smyslem spolkového zákona o vyhnaných bylo zajistit vyhnaným přiměřené místo ve společnosti a současně i jejich kulturní dědictví. Sociální demokraté se nejrozhodněji stavěli za prosby vyhnaných. Jejich poslanec Reitzner stále tvrdil: Osud vyhnaných je osudem lidí, kteří kvůli příslušnosti k národnostní skupině a kvůli prohrané hitlerovské válce se stali odpovědní. Dnes chci sociálním demokratům připomenout, že z tohoto jednání jim zbylo moc málo. Co můžeme bez přehánění o tomto zákonu říci: Těžce se rodil. Paragraf po paragrafu musel být odsouhlasen. Měnící se většiny poznamenaly výsledky hlasování. Neklid a mohutné rozdílnosti poznamenaly klíma. Když zákon po dlouhých diskusích byl schválen, asi málokdo tušil, že se stane podstatným základem pro stabilní a hospodářsky úspěšný stát v poválečném období Německa. Vyhnaní z vlasti se od počátku zúčastnili výstavby nové podstaty státu, jak to přislíbili v Chartě z r. 1950: Budeme se podílet tvrdou, neúnavnou prací na budování Německa a Evropy. To se ukázalo nejen při jejich ochotě podílet se na materiálním vzestupu, ale též v tom, že se rychle politicky integrovali do velkých lidových politických stran. Spolek i jednotlivé země v r. 1953 převzaly závazek za bývalé východoněmecká území a za osídlení ve východní, středně východní a jihovýchodní části Evropy kulturní a historické dědictví zajistit a chránit. V těchto oblastech se nacházejí svědkové německé kultury nenahraditelní hodnoty. Musí být pro budoucí generace v tuzemsku i v cizině zachovány. Tento zákonný příkaz se opírá o poznání, že existuje jednotný kulturní základ, že kulturní statky vyhnaných jsou neoddělitelným dílem identity celého německého národa. Německo a jednotlivé mladé země převzaly vědomě již v r. 1953 odpovědnost za celkové kulturní dědictví nezávisle na hranicích státní příslušnosti. Odpovědnost spolkových zemí Je potěšitelné, že nová vláda v Dolním Sasku stejně jako její předchůdkyně mají dobrý vztah k BdV a jsou si odpovědnosti vědomy. Naproti tomu je neodpovědné chování zeleno-červené zemské vlády v Bádensku-Würtembersku. Premiérem Kretschmannem řízená zemská vláda rozhodla, že BdV bude mít snížené zastoupení v radě pro rozhlas SWR. V Bádensku-Würtembersku bylo po válce více než 2 miliony vyhnaných, vysídlenců a pozdních vysídlenců. Oni a jejich potomci zemi výrazně poznamenali. Bez nich by vypadala jinak. Vývoji tenkráte dávali směr. Jsou jako dříve aktivní částí badensko-würtemberského obyvatelstva. Sám bádensko-würtemberský premiér ve své zdravici ke Dni vlasti 2012 napsal: „Různé skupiny vyhnaných ve svých tradicích a zvyklostech poznamenali náš společenský a kulturní život. Tím dávají lidem v Bádensku-Würtembersku setrvalost a orientaci. Památný den německých vyhnaných z vlasti Je potěšitelné jednání spolkových zemí Hesenska a Bavorska, pokud jde o námi požadovaný památný den pro vyhnané. Obě země se rozhodly, že od r. 2014 vždy druhá sobota v září bude zemským památným dnem. Ani na spolkové úrovni dveře pro celostátní památný den nejsou zavřeny. V rámci celospolkové diskuse k zákonu vyhnaných byl 13. červen, na návrh frakcí CDU/CSU a FDP, stanoven jako „Památný den vyhnaných z vlasti“. Lze předpokládat, že Světový den utečenců OSN, který se slaví 20. června každého roku, by bylo možné rozšířit o Den vyhnaných. Je jasné, že vyhnání a deportace Němců na konci druhé světové války byly stejně proti lidským právům jako všechna ostatní vyhnání. Památný den německých vyhnaných z vlasti se nesmí ztratit ve všeobecnosti. Vítám, že CDU a CSU ve svém společném vládním programu na takový památný den pamatují. V dialogu s našimi evropskými sousedy Pokud jde o památný den pro vyhnané Němce, je Maďarsko podstatně dále, a to bez nějakého nátlaku zvenčí. Za to ze srdce děkuji. Maďarsko bylo první zemí s určeným památným dnem. Byl stanoven na 19. ledna, výroční den zahájení vyhánění maďarských Němců v r. 1946. Rozhodnutí o tomto dni přijaly všechny politické strany v maďarském parlamentu jednomyslně. Maďarsko již dříve začalo s rozpracováním vztahů k maďarským Němcům. V r. 1992 vyhnaní maďarští Němci a jejich potomci byli začleněni do zákona o odškodnění. V r. 1995 následovala pak omluva za vyhnání. V r. 2006 Maďarsko zřídilo zemské památní místo a pomník v Budapešti. V r. 2007 se v maďarském parlamentu konala vzpomínková konference o vyhnání Němců. Jedním z řečníků byl György Konrád. Maďarsko patří ke státům EU, které dělají vzornou menšinovou politiku. Nejen pro maďarské Němce, ale také pro jejich Rómy. Též ve většině našich sousedních států existuje pozitivní vývoj ve prospěch národnostních skupin. Také Rumuni, jakož i Srbové zahrnuli z jejich zemí pocházející německé vyhnané, popř. deportované do svých zákonů o odškodnění. Sedmihradští Sasové a Podunajští Švábové, kteří byli v popředí odškodnění, akceptovali diskusní partnery v tamních vládách. Srbové zavražděné v tzv. tajných hrobech vyhlazovacího tábora Jarek a ve Vojvodině jmenovitě uvedli na internetu. Velký krok do dobré společné budoucnosti v únoru učinil tehdejší český premiér, Petr Nečas. V Mnichově ve svém projevu vyjádřil účast sudetským Němcům. Vysloveně uvedl, že jejich vyhnání z vlasti a s tím spojené utrpení a bezpráví lituje, což dokazuje jeho velkou státnickou odvahu. Bylo příjemné, že premiér Nečas oslovil sudetské Němce jako „naše německé krajany, jejichž vyhnání bylo pro Československo ztrátou“. Premiér Horst Seehofer oprávněně označil, že takový projev je velkým krokem vpřed. Lze děkovat jeho iniciativě, že došlo ke změně ve vztazích našich národů. Jeho návštěva Prahy, ke které si přibral zástupce sudetských Němců, byla rozhodujícím krokem. Bez jeho vytrvalosti by k tomuto historickému sblížení nedošlo. Společné úkoly v Evropě vyžadují překonání předsudků a ukončení minulostí zatížených vztahů. Je také vystihující, když premiér Nečas mluvil o osudovém společenství, na kterém máme vzájemný podíl. Očekáváme, jak dalece vláda v Čechách půjde touto cestou. Je hodně nadějného v Evropě. Méně je potěšitelná zpráva státu Evropy ohledně používání „Evropské charty oblastních a menšinových jazyků“ v Polské republice, zejména však vůči německé menšině. Odborný výbor se této otázce věnuje pečlivě. Hodnotí situaci využívání německého jazyka jako menšinového pro německé skupiny v Polsku na základě povinností převzatých Polskem. Bohužel je jasné, že kromě několika společných závazků jsou v Polsku četné deficity. Zbývá doufat, že předložené návrhy na zlepšení se uskuteční. Přitom je povinností spolkové vlády působit na plnění polských závazků. Mateřština je pro německou národnostní skupinu v Polsku podstatnou součástí její identity a kultury. Musí být v širším měřítku podporována. Nesmí zůstat při současné praxi. Je povinností Polska uskutečnit jasné požadavky Evropské rady. Konstatování výboru pro porozumění musí být na počátku rozhovorů mezi Německem a Polskem. Vyzýváme spolkovou vládu, aby činila více než dosud. Pro německou národnostní skupinu mají německo-polské vztahy důležitou spojovací funkci. Tuto by lépe plnila, kdyby v Polsku byla dostatečně podporována jako samostatný a obohacující element. Kromě toho s radostí konstatuji, že jen malá menšina států se nehlásí ke své historické odpovědnosti za vyhnání Němců. Oficiální místa většiny z nich dávají znát účast. Solidarita s Němci z Ruska Zvláštní osud měli Němci z Ruska. Málokdo ve SRN ví, jakému útlaku byli po léta vystaveni Němci v Rusku. Po německém útoku na Sovětský svaz v r. 1941 byli kvůli příslušnosti k němectví z evropské části SSSR odesláni na Sibiř nebo do střední Asie. Po léta museli povinně pracovat. Používání němčiny a návrat do dřívějšího bydliště měli zakázáno. Jejich válečný osud byl těžký. Vždy potřebovali naší solidaritu. Údaje o jejich počtu po léta klesala. Je dobré, že německá spolková vláda nedávno rozhodla umožnit rozděleným rodinám pozdních vysídlenců společný život v Německu. O tom by se nemělo pouze povídat. Nová úprava musí být lidská a v zájmu společnosti. Němci z Ruska jsou pro naši zemi obohacením. A oni si naši solidaritu po desetiletí potížích zaslouží. Naše kulturní dědictví Naše letošní heslo zní: „Kulturní dědictví, bohatství a úkol“. Německo má požehnané dědictví. Kulturní dědictví vyhnaných z vlasti a pozdních vysídlenců je integrální součástí dědictví všech Němců. Naše heslo je programem budoucnosti. Zdařit se může v plném rozsahu jenom ve spolupráci s našimi východními sousedy. Spolková kancléřka Angela Merkelová v jedné zdravici ke Dni vlasti jasně uvedla: Vzpomínky znamenají zachování – zachování má něco společného s pravdou. To je taková původní lidská potřeba si podle možnosti vytvořit srozumitelný a opravdový obraz dějinných zdrojů. Tak se ujišťujeme ve své identitě. Jenom kdo si je vědom minulosti, může se z ní poučit. Proto vzpomínky bývají také varováním. Ke vzpomínkám patří také vědomost o staletých osídlovacích dějinách Němců ve východní Evropě, které jsou součástí našich německých kulturních dějin. Vyhnaní si zachovali četně z přineseného. Navíc ještě najdete i dnes četné stopy Němců v našich východních sousedních zemích. Udržet toto kulturní dědictví považuje spolková vláda za svůj úkol, tedy stejně tak jako BdV. Kulturní spolupráce, porozumění přibližuje lidi a národy našeho kontinentu. Z toho vzniká vzájemný respekt a vědomí vzájemné odpovědnosti. Spolkový zákon o vyhnaných přispěl nejen k tomu, že vzpomínky na osud a kulturu vyhnaných z vlasti není uzavřen, ale i k poznání, že kulturní dědictví z východu je nutno chránit. Budoucnost potřebuje vzpomínky Jenom zákony nezmohou nic, ani nevytváří sebevědomí. K tomu je zapotřebí člověk. Sny o útěku a vyhnání nejdou dosud překonány. Působí dodatečně. I když mnozí vše chtějí vidět pravdivě. Na jedné straně stojí oběti, generace, která vše zažila, na druhé straně později narození, tedy ti, kteří těžké doby útěku a vyhnání nezažili. Vědomí historických okolností a údaje o obětech nestačí. Také jde o to, probudit porozumění pro lidský osud jednotlivců a uchovat kulturu. Volný a krácený překlad: Ing. Jaroslav Liška, připravil: Dr. O. Tuleškov
Posted on: Fri, 20 Sep 2013 17:37:30 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015