Mým národům OSUDOVÉ OKAMŽIKY Mám před sebou dokument podepsaný 28. července 1914 Františkem Josefem I. a signovaný předsedou tehdejší vlády hrabětem Karlem von Stürghem, jenž se jednoduše podepsal jen jako Stürgh. Když ho četli lidé na nárožích, ještě si neuměli jeho důsledky představit… »Mým národům! Bylo mým nejvroucnějším přáním, abych léta, která z Boží milosti jsou Mi ještě dopřána, mohl zasvětit dílům míru a uchránit Svoje národy před těžkými oběťmi a břemeny války. V radě Prozřetelnosti bylo jinak rozhodnuto. S nevděkem rychle zapomínajícím nastoupilo království srbské, které od prvního začátku své státní samostatnosti až do nejnovější doby od Mých předkův a ode Mne bylo chráněno a podporováno, již před lety cestu otevřeného nepřátelství proti Rakousko-Uhersku. Když Jsem po třech desetiletích požehnané práce míru v Bosně a Hercegovině rozšířil Svoje vladařská práva na tyto země, vyvolalo toto Moje opatření v království srbském, jehož práva ni žádným způsobem nebyla porušena, výbuchy nevázané náruživosti a nejrozhořčenější nenávisti. Moje vláda užila tenkráte krásného práva strany silnější a žádala v nejkrajnější shovívavosti a dobrotivosti na Srbsku toliko, aby snížilo počet svého vojska na stav míru a slíbilo, že budoucně setrvá na dráze míru a přátelství… Naděje, že srbské království ocení shovívavosti a mírumilovnost Mé vlády a že dostojí svému slovu, se nesplnila. Stále více šlehá plamen nenávisti proti Mně a Mému domu, stále otevřeněji vystupuje snaha, nerozlučná území Rakousko-Uherska násilně odtrhnouti. Zločinné řádění sahá přes hranici, aby z jihovýchodu mocnářství podkopalo základy státního pořádku, aby lid, jemuž Já v otcovské lásce věnuji Svoji plnou péči, zviklalo v jeho věrnosti k panovnickému domu a vlasti, aby svedlo dospívající mládež a podněcovalo jí ke zločinným skutkům nerozumu a velezrady... Tomuto nesmyslnému řádění musí se učiniti přítrž, ustavičná vyzývavost Srbska musejí se ukončiti, má-li čest a vážnost Mého mocnářství zůstati neporušena a jeho státní a vojenský rozvoj býti ušetřen stálých záchvěvů. Marně podnikla Moje vláda ještě poslední pokus dosíci tohoto cíle prostředky míru, pohnouti Srbsko vážným napomenutím k obratu. Srbsko odmítlo umírněné a spravedlivé požadavky Mé vlády a odepřelo dostáti povinnostem, jichž splnění v životě národův a států jest přirozeným a nutným základem míru. A tak jsem nucen přikročiti k tomu, aby se pomocí zbraní opatřily nezbytné záruky, které mají zabezpečiti mým státům pokoj uvnitř a trvalý mír na venek. V této vážné chvíli Jsem si vědom celého dosahu Svého rozhodnutí a Své zodpovědnosti před Všemohoucím… Spoléhám na svoje národy… Spoléhám na statečnou, obětavým nadšením naplněnou brannou moc… A důvěřuji ve Všemohoucího, že Mým zbraním dopřeje vítězství…« Slova, slova, slova – řekl by Shakespeare. Všechno totiž bylo jinak… Téměř každý Čech zná Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka, kde je manifest Františka Josefa sice vylíčen poněkud svérázným způsobem, ale poctivý čtenář v něm najde ratio… »Na rohu Spálené ulice setkal se Švejk se svým průvodčím s tlupou lidí, kteří se tlačili kolem vyvěšeného plakátu. »To je manifest císaře pána o vypovězení války,« řekl policejní strážník k Švejkovi. »Já to předpovídal,« řekl Švejk, »ale v blázinci o tom ještě nic nevědí, ačkoliv by to měli mít z první ruky.« »Jak to myslíte?« otázal se policejní strážník Švejka. »Poněvadž je tam zavřenejch mnoho pánů důstojníků,« vysvětlil Švejk, a když přišli k nové tlupě tlačící se před manifestem, Švejk vykřikl: »Císaři Františkovi Josefovi nazdar! Tuhle vojnu vyhrajem.« Někdo z nadšeného davu narazil mu klobouk přes uši a tak za sběhu lidu dobrý voják Švejk vkročil opětně do vrat policejního ředitelství. »Tuhle vojnu vyhrajem docela určitě, opakuji to ještě jednou, pánové!« s těmi slovy rozloučil se Švejk s davem, který ho vyprovázel.« O několik hodin či dnů dříve +* Dne 23. července v šest hodin večer dostala srbská vláda ultimátum. »Požadavky přímo porušují status Srbska jako nezávislé země,« napsal Lidell Hart ve své Historii první světové války. Mocnářství totiž požadovalo zastavit jakoukoli propagandu proti Rakousko-Uhersku, propustit všechny důstojníky, které určí Vídeň, umístit v Srbsku rakouské důstojníky. Termín splnění: 48 hodin. Srbsko se snažilo i tyto požadavky nějakým způsobem splnit. Zájem o jakékoli další jednání však nebyl. I diplomatické styky byly přerušeny. V té chvíli »stařecky prostoduchý František Josef« si prý ještě myslil, že »přerušení diplomatických styků nemusí přece vždycky znamenat válku«. (Miroslav a Hana Honzíkovi: 1914/1918, Léta zkázy a naděje) +* Dne 25. července podepsal císař rozkaz k částečné mobilizaci. +* Dne 28. července Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku válku. Již, jak potvrzuje ve své První světové válce J. H. J. Andriessen, »první krok byl velmi rychlý. Malá flotila dělových člunů ostřelovala srbské hlavní město Bělehrad a značně je poškodila«. +* Dne 31. července se na nárožích objevila druhá vyhláška. »Jeho c. a k. Apoštolské Veličenstvo ráčil naříditi všeobecnou mobilizaci… Dostaviti se mají a) všichni určovacími lístky podělení…, b) všichni ostatní neaktivní, pak všichni ostatní 37letí, rok narození 1877 a mladší… c) ke zvláštním službám k účelu válečnému určení…« I koní se vyhláška týkala, stejně jako dopravních prostředků…« Neuposlechnutí těchto nařízení se dle stávajících zákonů přísně trestá…« Pochopitelně ve stejné době probíhaly přípravu na válku v hlavních mocnostech Evropy. Tato jednání nechme stranou jako i to, kdo se kdy do světové války zapojil. Jen jedno konstatujme. Její vypuknutí bylo dlouho připravováno. Šlo jen o záminku a to, kdo bude první. Vládnoucím silám šlo o hodně – o nové rozdělení sfér vlivu, odbytišť, surovinových nalezišť, a o právo ovládat další a další. První krok učinilo Rakousko-Uhersko… To již i jiné země mobilizovaly. »Trestní výprava proti Srbsku« se však během krátké chvíle, a to už v srpnu 1914, změnila »ve světové jatka«. (Otto Urban: Česká společnost 1848-1918) Domácí ohlas »Od ultimáta jsem byl stále v napětí a doufal jsem, že vojna nebude. Ještě po prohlášení mobilizace jsem svým známým dokazoval, že je to strašák a že se rozhodující státníci sejdou a sporu urovnají. Od mobilizace k vyhlášení jsem viděl značnou distanci. Ani prohlášení války jsem neuznával za poslední slovo. Byl jsem prohlášen za nevyléčitelného pacifistu a idealistu…« (Tomáš G. Masaryk: Světová revoluce) »Dne 26. července 1914 jásala Vídeň a jásala Budapešť. Německé a maďarské obyvatelstvo uchvátila nevídaná horečka válečného nadšení. Válka byla velebena jako boží dopuštění k novému zázračnému obrození staré říše. Kdo by se byl ve Vídni a Budapešti odvážil říci proti válce ve veřejných místnostech jediné slovo, vydával se nebezpečí lynche. Z Vídně a Budapešti letělo toto válečné vzrušení do všech německých a maďarských obvodů říše. Německé kasino v Praze, kolébka a hrob tolika ministerstev v Rakousku, iluminovalo. Německá pražská buržoazie vyšla ze svých paláců na pražské ulice a náměstí. Černožluté prapory Habsburků zavlály na jejich domech. Hudby hrály císařské a velkoněmecké hymny a z habsburských průvodů se volalo: ‚Počkejte až po válce – my vám ukážeme‘.« (František Soukup: 28. říjen 1918) Jaroslav KOJZAR, HóN
Posted on: Mon, 29 Jul 2013 17:22:10 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015