Vzpomínání se zvířátky Máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá....takhle nějak začíná jedna známá písnička.. a já vám budu vyprávět o všech mých zvířátkách,která jsem měla moc ráda. Vyrůstala jsem na vesnici v domečku s velikou zahradou. Mívali jsme spoustu domácích zvířat, dokonce i ovce. Každé ráno jsme je vodili na nedalekou louku na pastvu a večer zase přiváděli domů. Ono se lehce poví - přiváděli,ale chytit a potom pustit takovou ovečku, nebylo vůbec jednoduché. Často jsem na ně volávala“ pojď malá“ a ještě častěji „kreténi“! vím, zvláštní přezdívka, jim to ale bylo samozřejmě úplně jedno,byly to ovce … a vlastně tahle přezdívka jim zůstala velmi dlouho. Když jsem byla ještě úplně malá, nevozila jsem se jako ostatní děti na ponících, já jsem měla svého berana. Občas byl nedůtklivý a trkal, ale jindy s ním bývala spousta zábavy. Později nám zůstala jen jedna poslední ovečka, ale smutno jí nebylo. Měla svoji věrnou kamarádku. Husu. Chodívaly spolu úplně všude. Ovšem ovečky nebyly jediná zvířata, pobíhající po našem dvorku. Chovali jsme také drůbež. Milý čtenáři, jistě si teď pomyslíš „drůbež“ to je toho......nuže to se pořádně pleteš. O rozkošných kuřátkách a housátkách toho bylo napsáno již mnoho. Bylo nádherné pozorovat, jak rostou, chodit trhat čerstvé kopřivy, které jim na jemno nasekané s uvařeným vajíčkem dávat k snědku a hlídat, aby byli v teple, než se dostanou mezi ostatní na dvorek .Ne ne,já měla svého oblíbeného kohouta. Nebyl to ledajaký kohout, byl to kohout bojovník. V době kdy jsem chodívala do školy, mě vždy pravidelně navštěvovaly kamarádky a hrávaly společně různé hry. Mezi jednu z nejlepších, patřil „bobřík odvahy“.Nemyslete si, že jsme chodily po tmě do lesa a jiné hlouposti. Ó ne, nic takového...my měly kohouta bojovníka. Stačilo jej řádně vyprovokovat. Ale ani to nebylo snadné. I kohout totiž míval občas dobrou nálad , takže komu se to podařilo, byl již napůl vítězem. Pak už stačil jen rychlý....velmi ! rychlý úprk. Kdo byl příliš pomalý, schytal pořádné klovnutí. Dodnes na to rády se smíchem vzpomínáme. Na takovém dvorku, nesměla chybět kočička. Jak už to tak bývá, ta moje, se vždy čas od času ztratila. A já věděla, že zanedlouho budu moci hledat v kůlnách malá koťátka. Každou kůlnu jsem prolézala a svůdným „ mňaaaauuuuu“ se pokoušela napodobit mámu číču, jen aby malá koťátka prozradila svůj úkryt. Povedlo se mi to pokaždé. Vždy jsem malé chlupaté uzlíčky našla. Páni, to bylo radosti. Bohužel hned za domem vedla rušná ulice a tam mnoho z našich kočiček našlo svůj smutný konec. Jedno z koťátek však nástrahám uniklo, byl to můj nejmilejší kocourek Habíšek. Tedy správně Habakuk. A byl to pořádný filuta. Mazaný snad víc jak liška. Nebylo radno nechávat při letním opékání buřtíků, nějaké voňavé mlsoty na stole bez dozoru. Habíšek byl v tu ránu poblíž a rychlým skokem buřtíky ukradl. Habakuk byl i přes svoje zlodějské lumpárny kocourem jak se patří. Chytal všechny myšky, ještěrky, ptáčky. Jednou, dokonce ulovil malého hada. Všechny své trofeje nám jako pyšný kocour nechával každičké ráno přede dveřmi. Dostával za to sladkou odměnu, misku plnou mlíčka. Když se řekne domek, zahrádka, hádejte jaké zvířátko nesmí nikdy chybět? Správně, přeci to úplně nejdůležitější. Hlídač – pes. My takového hlídače měli. Vlastně, měli jsme dva. Tím hlavním byla fenka vlčáka Tena. Tena byla velmi ostražitá a nikdy jí nic neuteklo. Přesto, byla hodná a dokázala si s námi dětmi vyhrát. Nechala se hladit a dokonce i tahat za uši. Vždycky jen trošku zavrčela, to abychom my děti věděli, že se jí tahání nelíbí. A pak tady byl voříšek Bublina, to Vám byl smíšek. Tolik lumpáren, co jsme se s ním nadováděli. Takhle jednou, to jsem si hrála s bráškou Vašíkem na schovávanou. Co myslíte, kam jsem se mu schovala. Máte pravdu. V boudě u Bubliny.Jak mě Vašík hledal, chtěla jsem ho rychle zapykat. Nevšimla jsem si ale, velkého hřebíku, který se zrovínka kousek ode mě rozhodl trčet z boudy. A ouha! Brášku jsem sice zapykala ,ale na hlavě mi musel pan doktor udělat, jak říkala maminka, nejméně tři stehy. Pomalinku jsem z malého děvčátka vyrůstala a na zvířátka už nezbývalo mnoho času. Poznávala jsem spoustu nových lidiček, chodila do školy – vlastně, jezdila daleko do města. Teprve když jsem potkala jednoho prima mladíkem, seznámil mě s jejich pejskem jezevčicí Ájou. Užili jsme si s ní spoustu legrace a dobrodružství. Jedno takové vám musím vyprávět. V létě, jsme měli za úkol Ájinku hlídat. Rozhodli jsme se ,že pojedeme na výlet do lesa k velikému rybníku. Jenže co se nestalo. Milá Ájinka jako správný lovec následovala svůj instinkt a „chytila stopu „. Tedy, ne že by ji chytila do tlapiček, ale spíše vyčenichala. Takový jezevčík když“ chytí stopu“ je zle. Co vám mám povídat. Najednou se naježila, začmuchala a byla pryč. Marně jsme ji hledali, prochodili les křížem krážem. To bychom našli spíš košík hub. Ája nikde. No, to to pěkně schytáme, až se rodiče mého přítele vrátí. Nic naplat, museli jsme domů. Cestou nám nebylo veselo. Když tu se najednou ozval nedaleko výstřel. Lekli jsme se. Snad ne Ája....rozběhli jsme se tím směrem. Daleko jsme běžet nemuseli. Pohled jaký se nám naskytl, byl ohromující. Za kopcem, měla noru liška, Ájina ji sledovala a chtěla lišku ulovit. Jenže liška svoji kůži jen tak lehce nedala a vznikla pěkná mela, kterou se hajný co byl právě poblíž pokusil výstřelem rozehnat. Nebylo to nic platné. Liška i Ája byly v jednom velikém vrčícím, štěkajícím klubku. „Ájo“ vykřikli jsme společně. V tu ránu Ájinka zpozorněla, nechala lišku liškou. I ta malinká vteřinka však stačila lišce k rychlému úprku zpět do nory. Všem se pořádně ulevilo. Áje se naštěstí nic nestalo, jen liška to asi odnesla kousnutím. To už jsme se nedozvěděli. Od hajného jsme dostali kázání, abychom si pejska příště lépe hlídali a doporučil nám, abychom ji nechali očkovat proti vzteklině. Po této příhodě, jsme dlouho žádné zvířátko neměli. Ne že by nás historka s Ájkou odradila, ale měli jsme spoustu jiných starostí. S přítelem jsme se stali manželi a narodil se nám synek Petřík. Když trochu povyrostl, jak to tak s dětmi bývá, chtěl nějaké zvířátko. Jenže jaké? Nebylo vůbec snadné vymyslet jaký tvoreček by se do panelákového bytu nejlépe hodil. Pejska jsem v té době nechtěla. Zvyklá na velké psi, jsem usoudila, že by se takový v bytě jen trápil. Nakonec náhoda rozhodla za nás. Jednou, takhle na podzim, jsme s manželem vyrazili na ples. Zábava byla veselá a ještě veselejší byla tombola. Výhrou byl totiž křeček. Takový křeček je malinké roztomilé zvířátko. Samozřejmě největší radost měl Petřík. Křečkovi Pepíkovi jsme hned druhý den pořídili parádní výbavu, klícku, a všechno ostatní jen aby se mu u nás líbilo. A také líbilo. Petík si jej brával na hraní, a milý křeček s ním řádil. Tedy…řádil hlavně Pepa. Jeho nejoblíbenější byla hra na schovávanou. Chvíli poletoval po bytě ,aby se nakonec schoval za nějakou skříní. Dlouho jsme jej pak hledali a když už už došlo k polapení,milý Pepík utekl za jinou skříň. Občas tato hra trvala celé hodiny. „ Na schovku“ nebyla však jediná oblíbená zábava našeho křečíka. Nene. Pepík hrozně rád prokousával svoji klícku a když se mu to povedlo – většinou v noci - utekl. To jsme potom hledali s Péťou křečka i celý den . Klícka se opravila, ale co naplat, Pepíkovi se dařilo utíkat znovu a znovu. Jednou, když se mu opět povedlo prokousat si únikovou cestu, jsme jej hledali celé dva dny. Marně. Tentokrát zmizel úplně. Dodnes nevíme kam se Pepík poděl i když Péťa prohledal v bytě každičkou skulinku. Z jeho útěku byl dlouho smutný. Smutek nad ztrátou křečka, však netrval dlouho. Přišly vánoce a s nimi i ježíšek, který nám přinesl morčátko. Morčátko bylo větší a tak jsme doufali, že jemu se prokousávat na svobodu nepodaří. Ferda byl zlatíčko. Od jara do podzimu moc rád chodíval s Petříkem ven na zahrádku. Dokonce mu s dědečkem na zahrádce vyrobili i ohrádku, která se dala vždy posunout. Tak si Ferda užíval volnosti. Ani při ošklivém počasí Ferda nepřišel zkrátka. I s klíckou jsme jej dávali na balkón, kde měl svůj výběh. Jen jednou si milé morčátko svůj pobyt na čerstvém vzduchu prodloužilo. Přišel podzim a my jako každé ráno Ferdu pustili do výběhu. Všichni se vydali za svými povinnostmi. Do práce, do školy. Také jsme právě toho dne měli spousty zařizování. Péťa trénink a další kroužek. Domů jsme se vrátili až večer. Tak se stalo, že i spát jsme šli hodně pozdě. Stále mě však pronásledoval zvláštní pocit. Znáš to sám, milý čtenáři. Taková neodbytná myšlenka, že něco není v pořádku, že jsi na něco zapomněl. Přesto jsme konečně šli spát. V noci mě probudilo divné škrábání. Říkala jsem si, co to jen může být!? Pak mi to došlo. Ferda! Rychle jsem běžela na balkón, kde se ve svém pelíšku krčil Ferda promrzlý, neboť byla studená podzimní noc a všechno teplo se ztrácelo se západem sluníčka. Museli jsme ho zabalit do deky a zahřívat fénem. Dokonce i šálu dostal. Milý čtenáři jistě si teď pomyslíš, tedy tak ublížit chudáku Ferdíkovi. I my si to mysleli, ale stalo se. Nezbývalo jen doufat, že to Ferda zvládne. Nad ránem, byl Ferda již zahřátý. Vůbec s námi nemluvil, příliš se nehýbal a trucoval. Já vím, není divu. Tatínek rozhodl. Nedá se nic dělat, budeme muset k paní doktorce. Objednali jsme se hned . Když jsme však odpoledne dorazili domů, hurááá! Ferdík zase řádil jako dřív a vůbec nic mu nescházelo. Byli jsme moc rádi a také se pořádně poučili. Nikdy jsme na něj už nezapomněli. Ferdík s námi byl ještě další báječné čtyři roky. Čas utíkal a z Petříka vyrostl velký kluk. Začal studovat školu ve vzdáleném městě, manžel musel jezdit do práce také daleko od domova. Tak se najednou stalo, že jsem zůstala sama. Nejprve mě napadlo, že si pořídím rybičku. Znáte to, takovou tu šikovnou bojovnici. Je nenáročná, stačí jí jen malé akvárko. Prima. Jak jsem si usmyslela tak se stalo. Ale ouha. Rybička si vesele plavala, jenže i když jsem si s ní povídala, rybičce to bylo jedno. A pak Petřík dostal nápad. “Mami a co kdyby sis pořídila pejska?“ …Nejprve mě napadlo, že to nebude to pravé. Ono také není jen tak pořídit si pejska. O takového pejska se človíček musí dobře starat a mít na něj čas, aby se mohli stát dobrými kamarády. Pomalu jsem nad tím začínala přemýšlet víc a víc. Na internetu jsem se rozhlížela po rase, která by byla nejvhodnější do bytečku. Po zkušenostech z návštěv u kamarádů se mi nejdříve zalíbil Yorkšírek. Pejsci jsou to učenliví a hraví. Ale, při pohledu z okna jsem zjistila, že těch Yorkšírků běhá za domem přeci jen už spousty a já chtěla nějakého jiného ňufíka. Hledala jsem tedy dál. Pak se to najednou stalo. Koukám a z obrazovky na mě pokukuje pejsek. Taková chlupatá koule. Rozkošný čumáček, očička jak trnky. Zamilovala jsem si jej na první pohled. A tak máme nového kamaráda, člena rodiny, lumpíka Rokyho. Když jsme ho přivezli, byla to jen taková malá chlupatá koule. Jenže takové štěňátko není jen samé mazlení. To máte jako s miminkem. Vzala jsem si volno, abych s ním mohla být co nejvíce. V noci vstáváte a milé štěňátko venčíte. Stále dáváte pozor, aby nesnědlo nějaký fujtajblík co lidé vyhodí z oken. Páni, to bys čtenáři koukal, co lidé dokážou vyhodit z okna. To najdete kdejakou kost, odpadky, suché květiny. Všechno tohle, je pro takové malé zvědavé štěně veliké lákadlo. Jenže mezi námi nejsou jen hodní lidé a tak i kdybych hrozně moc ráda nechala Rokýska prozkoumávat všechny tyhle dobroty, musím stále dávat dobrý pozor. Mohly by být otrávené. Roky je roztomilé, skotačivé štěňátko. Také už má kamarády. Někdy se společně sejdou venku honí se, perou, zkrátka patří jim celá louka. Když svítí sluníčko, jezdíváme spolu na zahradu. Tam se dokáže vyskotačit nejvíc. Společnost v lumpárnách mu dělají dva kocouří bratři. Jsou to ještě koťátka a tak spolu dovádí. Někdy, když nemají kocouři náladu, utečou před Rokym na strom a on se pak štěkáním marně dožaduje další hry. Moc rád se také prohání mezi spadanými listy. Při návratu domů bývá Rokynka pořádně špinavý a unavený. Sotva se zdlábne, usne v pelíšku. Jednou,to venku právě pořádně lilo, Rokynka zjistil, že není doma sám. Objevil rybičku. Rybička si jen tak v klidu plavala sem a tam. To se ale Rokymu vůbec nelíbilo. Naježil se, zavrčel a když to s rybičkou nehnulo, začal štěkat. Samozřejmě rybičce to bylo úplně jedno,“jen ať si to otravné psisko štěká“…..Musela jsem tedy milému Rokymu ukázat,že je to jen rybička. Chvilku koukal a pak odběhl. Tak to opakoval ještě třikrát. Pochopil, že rybka si s ním hrát nebude. Ale stejně při každičké příležitosti na ni musí zavrčet nebo štěknout. Rybičky našemu pejskovi vůbec učarovaly. V létě, když venku pálí sluníčko, chodíváme spolu s Rokym na procházky k rybníku nebo k řece. To je teprve zábava. Házíme mu klacíky on se vrhá do vody a nosí je zpět. Občas když ve vodě nějaká rybka šplouchne ploutvičkou vrhne se i za ní ,co kdyby si přeci jen chtěla hrát. Při jedné z takových procházek se stal Roky hrdinou. Procházeli jsme se podél řeky a v tom Roky najednou skočil do vody. Volali jsme na něj, křičeli, marně. Roky plaval stále dál a dál. My na břehu strachy téměř nedýchali. Náhle,se něco tmavého vynořilo a zase pod hladinou zmizelo. Pejsek tu divnou věc či co to bylo popadl a jal se plavat zpět. Když se blížil k břehu, viděli jsme jak táhne v tlamičce černý zmítající se pytel. Skočili jsme za ním a pomohli mu i s úlovkem ven z řeky. Jaké bylo naše překvapení. Z pytle se ozvalo slabounké zamňouknutí. Z našeho Rokynky byl najednou zachránce dvou malinkých koťátek, která chtěl někdo utopit. Vysíleného pejska jsme celou cestu domů nesli v náručí. Však si to také zasloužil. A koťátka ? Darovali jsme je dobrým lidem, kde žijí šťastně dodnes. Jen na Rokyho ta řeka byla trochu příliš. Raději od té doby chodíme jen ke klidným rybníčkům. Kdo ví, třeba až Roky vyroste stane se z něj záchranář. Statečný je už nyní. Ale to už bude jiný příběh………………….
Posted on: Thu, 27 Jun 2013 08:59:10 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015