HOMEOPATIE 2 Homeopatie také slibuje, podobně jako např. již zmíněné metody transcendentální meditace či jógy, uvedení do jakési harmonie a řádu s přírodou a kosmickými silami. Váňová proto uvažuje o možnosti využití homeopatie k „obnovení paměti lidstva na ztracený prapůvod s přírodou a silami vesmírného Řádu (25). Také oxfordský homeopat Cartwright nahlíží na homeopatii jako na obnovu léčení přírodními prostředky a v homeopatii vidí stejné principy, jako má šamanismus. Píše: Jak homeopatie, tak praktiky šamanů léčí nemoc ducha“ (26, str. 16–17). I v praktické aplikaci se projevují duchovní ambice homeopatie. Odborná homeopatická literatura například často popisuje případy léčby těžkých nemocí (AIDS atd.), kdy sice člověka homeopatie nezachránila od smrti, ale umožnila mu zemřít ve smíření, vyrovnání se smrtí. Jindy dovedlo jediné podání homeopatika „udělat zázrak a vyhnat ducha“ z posedlého člověka poté, co z něho kněz opakovaně neúspěšně vymítal démona, a tak autor, homeopat z Bombaje, uzavírá: „Homeopatie skutečně dělá zázraky“(39). Homeopaté si činí velké ambice i do budoucna. Rýc uvedl: „Cílem naší společnosti je… v neposlední řadě stát filozoficky v plné připravenosti na hranici mezi medicínou dneška a zítřka“(27) a Chappel, ředitel zahraničních aktivit prestižní London College of Classical Homeopathy, konstatuje: „Homeopatie je s širokým proudem dalších léčebných metod přichystána dostat se na přední pozice v medicíně“ (28, str. 75). Souvislosti s jinými formami okultismu Při popisu historie homeopatie se sami její příznivci obracejí na okultní směry minulosti, zejména pak na astrologii a alchymii a především na okultní část myšlenek jinak zajímavého myslitele šestnáctého století Paracelsa (4, str. 124). Astrologie v homeopatii sloužila k sestavení typologie, a alchymie rozpracovala postupy „zduchovňování hmoty“. A) Homeopatie a astrologie Astrologie sloužila v dávnověku zejména k doptávání se na Boží vůli a k sestavování horoskopů. Oběma účelům mělo sloužit momentální postavení oběžnic sluneční soustavy. Homeopatickou typologii, podle níž se předepisují homeopatické konstituční léky, rozvinul na základě astrologické, horoskopické symboliky Leon Vannier (29, str. 45–48). Každý homeopat, který předepisuje konstituční léčbu, tak aplikuje astrologii. I představitel české lékařské homeopatie, která se snaží tvářit vědecky, přiznal: „Hahnemannova metoda v mnohém připomíná astrologii… Obě vědy mají ve své nedegradované a nezjednodušované podobě fantastické kouzlo mnohotvárnosti a individuality“ (14, str. 7–8). Nejsou to však jen duchovní východiska či konstituční léčba, které spojují astrologii s homeopatií. I běžná homeopatická diagnostika a terapie často používá astrologické prvky. Mnohé látky používané homeopatií prokazatelně nevykazují (v pokusu) účinky jim homeopaty přisuzované a jejich používání vychází pouze z astrologických a alchymistických představ. Tak např. kovové zlato (Autum metalficum) je zcela nereaktivní a při jeho požití ústy se neprojeví žádné účinky. Přesto je důležitým lékem v homeopatii, např. u pacientů ambiciózních, se snahou být perfektní, první atd., u kterých tyto sklony, pokud nejsou korunovány úspěchem, vedou k úzkostem, beznaději a depresím až sebevražedným sklonům a také k hypertenzi. Je to proto, že v astrologických a alchymistických představách je zlato symbolem pro Slunce, které je „první“ v celé sluneční soustavě. Esoterické představy o Slunci jsou pak v homeopatii promítány do účinků homeopatika Aurum metallicum a do jeho léčebného využití. Stejné je to i v mnoha dalších případech (například Oxid křemičitý – Silicea, ačkoli opět nemá žádné účinky, se používá při „sklonu ke střevním parazitózám, zhoršujících se při změnách Měsíce“ (30, str. 294)). Jouanny uvádí u homeopatika např. „zhoršení při novoluní a někdy při úplňku“ (42, str. 94). Významný homeopat Norland zase přirovnává homeopatický preparát Merkurium (rtuť) k planetě Merkur: „Merkur i znamení, kterým vládne – Blíženců a Panny – jsou dobře známé z astrologie…. Reprezentují transformaci a přeměnu, princip života jako takového a jsou zosobněním a metaforou alchymistického zpracování rtuti. Je zajímavé, že prostředky používané v homeopatii jsou mercurius solubilis (rozpouštějící a rozpustný) a Mercurius vivus (žijící, živý)“ (31). B) Homeopatie a alchymie Alchymisté se snažili o hledání kamene mudrců (lapis filosoforum). Podstatou jejich činností však byla snaha o odhmotnění éterické esence z hmoty (tzv. páté esence, kvintesence). Tato substance se zušlechťovala a procházela několika stupni, než dospěla k „dokonalosti“. Alchymista se před svým pokusem nezřídka uváděl pomocí postů a dechových cvičení do tranzu. Paracelsus se již dvě stě let před Hahnemannem touto esencí snažil léčit na základě „zákona podobnosti“ nemoci. Ačkoliv Hahnemann Paracelsa považoval za blouznivce, sám mnohé jeho okultní představy přejal a i dnešní homeopaté jej považují za Paracelsova následovníka. Kent pouze nahradil název „kvintesence“ pojmem „pralátka“ a ve svých přednáškách uvedl: Když uvažujeme o prapodstatě, nacházíme se v království pralátky… Prasubstanci nelze měřit co do kvantity, je možno ji posuzovat pouze z hlediska kvality, pomocí stupňů dokonalosti. Na příkladu si osvětlíme význam tohoto rysu v přímém vztahu k homeopatii. Když jste podávali opakovaně Sulphur v potenci 55M a lék přestal účinkovat, stačí podat potenci CM a účinek se ihned objeví. Z toho je jasné, že jsme přestoupili určitou hranici a dosáhli jsme vyšší kvality… (3. str. 65–68). Homeopatie a náboženství A) Homeopaté a křesťanství Ačkoliv je biblické křesťanství v očích věřících jakémukoliv okultismu na hony vzdálené, zastánci okultních nauk to tak zdaleka nevidí. Boží jméno zneužívají spiritisté, jasnovidci, léčitelé a samotnou Bibli obvykle okultisté otevřeně nezpochybňují. Ani homeopaté zde nečiní výjimku. Německý homeopat českého původu Dr. Batták například vidí homeopatické uzdravení ve 4. knize Mojžíšově 21,6–9, kde se mluví o bronzovém hadu, kterého dal Mojžíš učinit, aby při pohledu na něho byli uzdraveni ti, kdo byli na poušti uštknuti ohnivým hadem (32, str. 7). Dethlefsen zase považuje přijímání Večeře Páně za podání homeopatických koncentrací Kristovy krve a těla: Od těch dob se Kristovo nemocné tělo a jeho prolitá krev podávaly a stále podávají ve vysokých homeopatických potenciacích, vázaných na chléb a víno, jakožto látkové nosiče v podobě hojivého léku (10, str. 142). Homeopaté však nezůstávají jen u „teologie“. Uvádějí i duchovní zážitky s viděním Krista. Journal of Homeopathy takto popisuje např. zkoušku podání homeopatického léku Anacardium Orientale na člověku: „Myslí, že jeho mysl je oddělena od těla. Má iluzi rozdvojení… Nejnázornějším symptomem je iluze, že na jedné straně je ďábel a na druhé straně anděl… mysl a tělo se (při tom) jeví odděleny. V tomto stavu osoba není při smyslech, není v těle“… Je zde spojení s říší smrti a říši duchů…. Má iluzi, že vidí mrtvé… slyší hlasy… Představuje si, že vidí hrůzostrašné fantomy. Má iluze, že vidí démony. Má iluzi Krista na návštěvě kostelního hřbitova (33, str. 3–7). Čehovský uvádí následující kuriózní příklad homeopatika Lachesis: „Lachesis je had žijící na stromě… Pacient typu Lachesis často mívá iracionální pocit viny, aniž může přesně udat adekvátní příčinu, má vždy nějaký významný vztah k jablkům. To, co je obsaženo v lidském konstitučním typu Lachesis, existuje tedy i ve Starém zákoně a také v jedu hada, žijícího v Guyaně“ (4, str. 126). Nejniternější „křesťanské“ vyznání můžeme nalézt u přírodního léčitele, bylinkáře a homeopata Lentricha: „A byl to právě Ježíš Kristus, kdo nám ukázal nejvyšší úroveň (i homeopatického zákona podobnosti), když smrtí překonal smrt“ (34, str. 20). Musíme zde s politováním konstatovat, že homeopatie si našla své příznivce i v řadách církve. Bývá zmiňován fakt, že homeopatii používala Matka Tereza a že i někteří papežové se nechali homeopaticky léčit. Zakladatel homeopatie Hahnemann však Krista nenáviděl a před svou smrtí doslova řekl: „Konfucia… ,samotného brzy obejmu v říši šťastných duchů, jeho, dobrodince lidstva, který nám ukázal pravou cestu moudrosti již 650 let před tím blouznivcem (Kristem)“ (35, str. 78). Rovněž Hahnemannův životopisec se zmiňuje o jeho otevřené nenávisti k Ježíši Kristu. B) Homeopaté a východní náboženství Za zmínku zde stojí buddhismus. Definovat teorii buddhistické víry je téměř nemožné. Někteří buddhisté dokonce říkají, že jde čistě o praxi. Jejím cílem je překonání utrpení osvícením skrze meditaci. Buddha chápal odstranění utrpení jako odstranění klamu, tedy přesně to, co učí křesťanská věda. Kanadský homeopat Guenther snad proto uvedl, že „buddhistická meditace je v zásadě homeopatickým poznáváním skutečnosti“ (10, str. 122). Homeopatičtí lékaři Dalhlke a Palmié byli propagátory buddhismu v Evropě. Homeopaté někdy spekulují i o použití homeopatik u nemocí s karmickou ochranou (40) či o vztahu karmy a homeopatie (41), čímž implicitně zastávají víru v reinkarnaci. C) Gnostické kořeny homeopatie Charakterizovat gnozi není snadné. Gnostikové obecně tvrdili, že člověk byl původně stejné podstaty jako Bůh. Svým pádem a následným vyhnáním z ráje však upadl do zajetí hmoty, která je v gnozi chápána jako hříšná a jejímž tvůrcem je nižší bůh – Demiurg, satan. Člověk svým pádem do hmoty získal její satanskou přirozenost. Samotný člověk je v gnozi chápán jako duch, který žije v těle. Pokud si však člověk uvědomí převahu svého ducha nad hmotou svého těla, vymaní se z jejího zajetí a sjednotí se se svým duchovním Já, které tak znovu obdrží ztracenou boží přirozenost. Takto se duch dostává do „duchovního“, nadpřirozeného světa, který je našimi smysly nepoznatelný a který je daleko důležitější než svět materiální. Sami homeopaté uvádějí možnost, že „byl sám Hahnemann silně ovlivněn gnostickou tradicí“ (4, str. 61) a že gnoze je jednou z filozofických poloh homeopatie (24, str. 21). Je to logické, protože hlavní principy homeopatie z gnoze přímo vycházejí. Duchovní příčina nemoci (narušení Dynamis), dobývání duchovní esence z hmoty a její zušlechťování dynamizací a potenciací, únik z hmotného světa do duchovního působení (infinitezimální dávky), to vše je aplikace gnostických představ. Gnostický pohled na homeopatii vyjádřil známý a našimi homeopaty uznávaný německý psychoterapeut a homeopat Dethlefsen: „Vyhnání z ráje anebo z vědomí jednoty je pádem… do hmoty… jen materiální svět je hříšný. Tak byla míněna poznámka o jedovatosti celé přírody, když jsme hovořili o přípravě homeopatických prostředků… Na hmotě lpěl odjakživa přídomek něčeho zlého, temného, satanského“ (10, str. 138). Gnostickou víru ve stejnou podstatu Boha i člověka někteří homeopaté rozšířili na rostliny, zvířata a neživou přírodu. Kent říká: „Ale ten, kdo uvažuje racionálně, existenci Boha připustí, připustí, že je hmotný, že je tvořen nějakou substancí… pralátka je nadána tvůrčí inteligencí, tzn. že je schopna poučeně řídit a formovat bytí celého organismu, zvířete, rostliny či nerostu… Má onu vitální sílu pouze člověk?… Nemají ji také zvířata a nerosty?“ (3, str. 63–64). Tato „pralátka“ zde jasně nahrazuje Ježíše, o němž Bible říká, že je to On, kdo vše nese svým slovem (Žd 1,3). Tak je zde popírán pravý Bůh Otec i jeho Syn – Ježíš Kristus – a v tomto systému se na Boží místo dostává „pralátka“, „prasubstance“. Gnostikové rovněž věřili ve dva zcela odlišné světy, svět duchovní a svět materiální, přičemž svět duchovní (neviditelný) je světu hmotnému (viditelnému) nadřazený. Každý hmotný projev, zde např. nemoc, měl ve své podstatě duchovní příčinu: „Známe dva světy – svět příčin a svět důsledků. V tom druhém, hmotném, nám k vnímání slouží oči, prsty, nos, ucho, jde o svět výsledků. Svět příčin je neviditelný, nepoznatelný pěti smysly… Homeopatie existuje jako zákon, její příčiny pocházejí ze světa příčin. Kdyby neexistovala ve světě příčin, nemohla by existovat ani ve světě důsledků“ (3, str. 69). Některé gnostické proudy proto považovaly za původce nemoci zlé duchovní bytosti (archotony). Jejich praxí bylo těmto „mocnostem“ vyhrožovat a prohlašovat do duchovního světa jejich odsouzení. Tuto praxi odsuzuje např. Judova a Petrova epištola. I v raně křesťanské herezi si gnoze hledala své místo. Díky totálnímu zduchovnění člověka (duch, který pouze dočasně žije v těle) bylo gnostikům zatěžko přijmout, že by oběť Kristova těla byla pro vykoupení člověka dostatečná. Začali proto spekulovat o tom, že Kristus měl pouze zdánlivé, tzv. duchovní, astrální tělo. Gnostické spekulace ohledně Kristovy oběti nejsou cizí ani dnešním homeopatům: „Narodil se do chudoby ve stáji, stýkal se s celníky a nevěstkami, trpěl bezprávím, byl trýzněn a usmrcen, byl seslán dolů do pekel. Teprve když člověk sestoupí do nejhlubší tmy, stane se zralým pro vlastní vzestup… Dokud člověk vlastní materiální tělo, je vázán k polaritě (polarita je zde chápána jako hříšná hmota) (10, str. l38–142). Povšimněme si, že Ježíš, kterého nabízí Dethlefsen, netriumfuje na kříži, nýbrž v pekle. M. Baker Eddy to vyjádřila mnohem srozumitelněji: Materiální krev Ježíše prolitá na zlořečeném dřevě nebyla pro očištění hříchu o nic účinnější, než když proudila v jeho žilách“ (11, str. 330). Praktické důsledky používání homeopatie Většina odborné homeopatické literatury hovoří o změnách psychiky, které jsou mnohdy provázeny různými mystickými prožitky u některých osob, léčených homeopaticky. Velmi často se např. popisují sny mytologického charakteru u lidí po podání homeopatika, či třeba zvýšená citlivost k tzv. geopatogenním zónám (6). Dle homeopatické literatury sny často provázejí homeopatickou léčbu již od jejího počátku. Při prvním podání léku prý někdy i osoby, kterým se nikdy sny nezdály, mají sny výrazně mytologického charakteru: „V prvních fázích… bývají například sny, v nichž důležitou roli hraje stojatá voda, která postupem času začíná proudit, mění se v povodeň, odnáší a ničí staré a zchátralé budovy, symbolizující staré ego, v němž jsou konzervovány chorobné symptomy. Autor zde vidí analogii k alchymistickému rozpouštění – dilutio“. Obsahem snu bývají alchymistické a psychoanalytické symboly jako: „…král, tři bohyně, Eroboroshad, požírající vlastní ocas, tříhlavý had, draci, podzemní prameny, podzemní labyrinty…“ (4, str. 128–129) To, že si homeopatie činí nárok na člověka, a to jak na pacienta, tak na jeho homeopatického lékaře, lze vidět i na dnešních homeopatických kurzech pro odborníky, pořádaných zkušenými a „zasvěcenými“ homeopaty. Předsedkyně homeopatické společnosti Dc Krejčová píše v časopise pro lékaře o homeopatickém kurzu toto: „… Tam se pro nás mohl odehrát i objevný mužský a ženský program“, nebo rituál úplňkové noci. Proměna myšlení je to hlavní, co si mohl začínající homeopat přinést z delšího setkání. Dá se to přirovnat k „zasvěcení“, k „přijímání do řádu“. Nezáleží na tom, jak nazveme souznění s homeopatií, s lékem, s pacientem…. (7, str. 27). Podobně to vyjádřil Kent, který o homeopatii napsal: „Když k ní (míněn lékař k homeopatii) nevzplane opravdovým citem, zůstane pro něj věcí pouhé paměti a povrchní vzdělanosti. Jak se ji učí milovat a homeopatie se stává jeho jedinou vášní,…dokáže dojít až na nejvyšší stupeň“ (3, str. 59). Snad nejmarkantněji tuto až poněkud „extrémní závislost“, známou u počítačových gamblerů, vyjádřil doc. Mužík: „…všechny nás dohromady pojí pevné pouto vznešené homeopatie. Homeopatie, která se stala doslova drogou“ pro každého, kdo se s ní alespoň trochu důvěrněji seznámil. Při hlubším pronikání do jejích tajů se nás přece stále více a více zmocňuje, až se na ní stáváme doslova „závislými“(36). Také profesor Raynaud, homeopat a děkan Farmaceutické fakulty v Lyonu, o homeopatii uvádí: „Jakmile do ní vniknete, zpravidla jí zůstáváte věrni. Možná i proto tolik lékařů ve Francii doslova propadlo homeopatii“ (37, str. 20–21). Zdá se, jako by zde byl člověk ovládán jakousi nehmotnou homeopatickou duchovní silou, která jej činí závislým. Zahraniční lektor homeopatických kurzů přímo říká: „… léčitel (míněn homeopat) nikdy nepřichází sám. S vašimi dobrými úmysly a činy se zároveň projeví i další duchovní nebo jiné síly“ (28 str. 93). Je třeba ještě se krátce zastavit u homeopaty velmi často uváděného argumentu, že homeopatie je bezrizikovou terapií, kterou nelze pacienta poškodit. Samotná homeopatická literatura však uvádí opak. Homeopatie se může neblaze projevit jak na psychickém, tak fyzickém zdraví. Současná předsedkyně homeopatické společnosti k tomu říká: „Správně vybraný lék, ale potažmo i náhodně trefený, může mít dalekosáhlé účinky v životě pacienta, dokáže vyplavit zasuté emoce…, proto je nezodpovědné tuto skutečnost neuznat a neupozornit na ni pacienta… Obecně varujeme pacienty před nekoordinovaným pojídáním homeopatik… předčasná je pak radost z odstranění lupů, když jejich potlačení vyvolá pneumonii“ (38, str. 17– 18). Homeopatický časopis dokonce uvádí i možnost „zhoršení až k exitu (smrti)“ (9, str. 9) po užití „nesprávného“ homeopatika. Jako další z možných důsledků „špatné volby“ homeopatické léčby je např. uvedeno: změny menstruačního cyklu (k horšímu) poruchy spánku trvající déle než týden zhoršení duševních a povahových symptomů… (9, str. 11) Také ve vědecké literatuře jsou popisovány případy poškození zdraví po aplikaci homeopatik a i mezinárodní WHO centrum pro sledování nežádoucích účinků ve švédské Uppsalle má zaznamenány případy poškození zdraví, někdy i velice vážných, po homeopatikách nízkých ředění. Přitom je nutno říci, že nežádoucí účinky se u homeopatik, na rozdíl od léčiv klasických, běžně nesledují a velkou pozornost jim nevěnuje ani zmíněné WHO centrum. Proto lze předpokládat, že tyto zprávy jsou jen zlomkem skutečných škod. Biblický postoj Jestliže jsme se až dosud zabývali převážně duchovními východisky a souvislostmi, jak je charakterizují sami homeopaté, chtěli bychom nyní ve stručnosti připojit několik bodů k zamyšlení nad jejich učením. 1) Byl to Bůh, kdo dal objevit homeopatii? Již Hahnemannem zdůrazňovaný „božský“ zrod této metody a jím opakovaná tvrzení o homeopatii jako „spásné pravdě“ je třeba dát do souvislosti s jeho duchovní a náboženskou orientací. Přitom nadpřirozený původ homeopatie je jejím základem a bez tohoto „božského zjevení“ by prý tato metoda vůbec nemohla vzniknout. To je také důvod, proč o tomto aspektu píšeme, jinak totiž samotný fakt, že je někdo spiritista či jinak se zabývá protibožskými činnostmi, nedokazuje falešnost jeho objevů. Že bez nadpřirozeného „zjevení“ by homeopatie údajně nevznikla, zdůrazňuje nejen sám Hahnemann, ale i význační badatelé v homeopatii: „Právě poznání Prozřetelnosti učinilo z Hahnemanna muže a Boží Prozřetelnost jej dovedla nakonec k pochopení řádu“ (3, str. 79). Hahnemann nenáviděl Ježíše Krista jakožto blouznivce. Za pravého spasitele považoval Konfucia (5, str.16l). Podle svědectví Bible tedy nemohl mít s pravým Bohem, Hospodinem, žádný vztah a nemohl k němu přijít. Ježíš v evangeliu praví: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (Jan 14,6). Naopak byl-li Hahnemann v kontaktu s nadpřirozeným světem, s „duchovnem“, jak o tom opakovaně svědčí on sám i jeho žáci, nebyl to Duch svatý, kdo mu tyto principy „zjevil“ viz (2K 4,4). Protože Hahnemann sám aktivně využíval spiritistického magnetismu (5, str. 169), dá se předpokládat, že skutečně vstupoval do kontaktu s duchy. Bible však o těchto věcech mluví zcela jasně a nekompromisně viz (5M 18,9–22). Ani Hahnemann díky podobným metodám a „zjevením“ nemohl přijít k ničemu dobrému a prospěšnému – viz (Mt 7,17–18). 2) Je člověk duch žijící v těle? Celá homeopatie pracuje na duchovní bázi. Zákony dynamizace a potenciace léčiva, nekonečně malých dávek a zřeďování, na nichž homeopatie stojí, jsou chápány jako „odhmotnění“ duchovní podstaty látky, která je v hmotné formě uvězněna. Takto uvolněná, osvobozená „duchovní esence“ látky má být vlastním nositelem účinku homeopatika. Všechny tyto homeopatické zákony vycházejí z alchymie a gnoze a jsou také základem pro homeopatické chápání člověka či např. pro výběr homeopatika a jeho potence při terapii. Také člověk je zde logicky chápán jako duch žijící v těle: „Je to vitální energie, či vládce ducha… osádka lidské duše i těla, která je nehmotná“ (3, str. 15). Bible však učí, že člověk je nedělitelnou bytostí ducha, duše a těla (1 Tes. 5,23). Když se Ježíš zjevil svým učedníkům a dveře byly zavřené, ani On nebyl duchem: „Což má duch tělo a kosti?“ (L 24,39) O gnozi, která je pro toto učení základem, se v Písmu mluví jako o lživém poznání (1Tm 6,20). 3) Je přirozený člověk řízen božskou silou? Homeopatická teorie, že každého člověka (v jeho přirozeném stavu) řídí dokonalá, „božská“ síla, zodpovědná jak za jeho fyzický organismus, tak i psychiku, je v příkrém rozporu s Písmem. „Není totiž rozdílu: Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.“ (Ř 3,22) „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží. Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“ (J 3,3 a 6) Člověka v přirozeném stavu může ovládat síla, o které Písmo říká, že ovládá věk tmy (Ef 6,12). Tato síla však božská rozhodně není. 4) Mluví Písmo o síle ovládající svět? V důsledku odstranění duchovní příčiny nemoci – poruchy „životní síly“ – pomocí homeopatika se pak člověk a jeho tělo i mysl má, dle homeopatových záměrů, dostat opět pod původní vládu této „božské“ síly. Je tedy smyslem homeopatie návrat do původního duchovního stavu přirozeného člověka, pod vliv „prasubstance“, „prasíly“ ovládající tento svět. I Bible mluví o síle ovládající tento svět. Její náhled je však diametrálně odlišný: „I vy jste byli mrtví pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu.“ (Ef 2,1) 5) Uzdravení lidského ducha homeopatií? Cílem podání homeopatika je odstranění „duchovní“ příčiny nemoci, to platí naprosto stejně dnes jako v dobách Hahnemannových, bez ohledu na zaměření homeopata či na typ jeho vzdělání. Toto uzdravení na rovině duchovní je v homeopatii primární a tělesné uzdravení je teprve jeho důsledkem. Naproti tomu klasická medicína se snaží o odstranění tělesných, případně duševních nemocí a o obnovení tělesných, ev. duševních funkcí, tedy působí na rovině materiální nebo psychické (duševní). Zde je naprostý protiklad homeopatie ke křesťanství zcela zřejmý – místo Kristovy prolité krve zajistí duchovní nápravu duchovní síla homeopatika či duchovní síly stojící za léčitelem (28, str. 93). Je vhodné podotknout, že i mnohé další metody tzv. „holistické“, „celostní“ léčby jsou zaměřeny na lidského ducha – na odstranění údajné duchovní příčiny nemoci a vycházejí ze stejných gnostických představ. 6) Je užívání homeopatie bez duchovních rizik? Praktické projevy aplikace homeopatik vedou u některých osob k různým konkrétním duchovním projevům, směřujícím často k zjevně protibiblickým představám a učením. Tyto projevy, uváděné i v zahraniční odborné homeopatické literatuře, někdy nastávají při používání či aplikování homeopatie bez ohledu na to, zda dotyčná osoba si je vědoma okultního pozadí homeopatie, nebo zda je jí toto pozadí skryto. Patří sem např. mytologické sny a představy, změny psychiky a rysů osobnosti, různé představy o Bohu neslučitelné s Biblí a další. Není také nijak překvapující skutečnost, že při aplikaci homeopatie se lidé často otvírají dalším metodám, vycházejícím z astrologie a z protibiblických učení o vztahu člověka a makrokosmu, jako je např. ayurvéda. Do této oblasti patří také navození jakési harmonie člověka s kosmickými silami, ke kterému má dojít v důsledku použití homeopatika. Homeopaté a osoby, praktikující důsledně tuto metodu, sami také velmi často dosvědčují, že homeopatie vede člověka ke stále většímu a hlubšímu „zasvěcování se“ této metodě a k přesvědčení, že homeopatické zákony a Hahnemannův Organon racionální léčby jsou měřítkem pravdy. „Trvalé studium Organonu přináší hlubší a hlubší pochopení, protože v něm je pravda“ (3, str. 79). Změněný pohled na svět a představy o něm pak jsou jasně rozpoznatelné i v pracích těch homeopatů, kteří nevidí nárok homeopatie takto vyhroceně. Ježíšův nárok „Já jsem ta cesta, pravda i život“ (J 14,6) i zde platí pro všechny, kdo ho chtějí dobrovolně a věrně následovat. I zde je vidět, jaký nárok si na člověka homeopatie činí. 7) Smrt těla, nebo ducha? Motiv Kristovy zástupné smrti bývá některými homeopaty využíván. Je známo, že stoupenci „křesťanské gnoze“, které se tito homeopaté dovolávají při svých spekulacích o Kristově vykupitelském díle, čerpají z řecké mytologie. Např. Demeter, boží dcera, je se svolením Dia unesena knížetem podsvětí Hádem. Zeus poté Háda přemáhá a vysvobozuje Demeter. Takto do podsvětí sestupují i jiní bájní hrdinové, aby v říši smrti bojovali s příšerami – např. Héraklés a Théseus, kteří bývají přirovnáváni ke Kristu. Tyto příběhy se pak staly základem pro starořecké chápání a oslavu vzkříšení. Inspirace těmito mýty ve spojení s teorií, že člověk je ve své přirozenosti duch, nutně přesunuje i Kristovu oběť na rovinu ducha a tím popírá spasitelnou moc kříže (oběti těla). Pokud by byl totiž člověk duch, Slovo by se nemuselo stát tělem srv. (Žd 2,14). Ježíšova tělesná smrt a jeho krev, prolitá na Golgotě, nemá podle těchto učení moc očistit člověka od hříchu. Proto prý trpěl Ježíš duchovně, v pekle, kde bojoval s ďáblem a jeho anděly, a to po své tělesné smrti. Tento proces přirovnává alchymistická symbolika k individualizaci a vzestupu, podobně jako homeopat Dethlefsen. Naproti tomu Bible říká, že Ježíš na kříži těsně před svojí smrtí řekl jasně: „Dokonáno jest“ (J 19, 30), a když umíral, zvolal: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (Lk 23,46). Zločinci, ukřižovanému vedle sebe, řekl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43). Žádný z těchto výroků by nemohl pronést, kdyby po své tělesné smrti na golgotském kříži musel ještě trpět v pekle. Bible mnohokrát s velikým důrazem opakuje skutečnost, že Ježíšova tělesná oběť – oběť těla a krve – na kříži přinesla spasení. „… jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení.“ (Žd 9, 12) „Smíření přinesla jeho krev na kříži.“ (Kol 1,20) „Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev.“ (Ef 2.13 a 16) „On na svém těle vzal naše hříchy na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti.“ ( l.Pt 2,24) Tato teorie navíc popírá i Kristovo Božství, neboť On – Bůh – jediný je nesmrtelný, má život sám v sobě a je světlem, které tma nepohltila. Domníváme se, že zmíněný rozbor by pro křesťana mohl být dostatečným varováním před homeopatií nebo ho vést k vlastnímu hledání pravdy o této metodě před Bohem. Pokud by někdo neměl jistotu, zda uvedené citace nejsou vytrženy z kontextu či jinak zkresleny, doporučujeme mu, aby se sám přesvědčil v této literatuře o zmíněných duchovních souvislostech. Podotýkáme, že citována je literatura jak školy angloamerické, otevřeně se hlásící k náboženským kořenům, tak školy francouzské, snažící se působit odborně, „materialisticky“ a vědecky. Závěr Závěrem bychom ještě připomněli, jak se k okultismu postavili nově obrácení křesťané v Efezu: „Nemálo pak těch, kteří se zabývají magií, přinesli své knihy a přede všemi je spálili. Jejich cena se odhadovala na padesát tisíc stříbrných. A tak mocí Páně rostlo a rozmáhalo se jeho Slovo.“ (Sk 19,19) Že se i v případě homeopatie jedná o magii, plyne z jejích duchovních východisek i praxe. Uznává to i vedoucí zahraničních lektorů, zapojený do současného homeopatického vzdělávání lékařů, známý homeopat Dr. Cousset, který vyzývá české homeopaty: „Pokračujte ve své práci tvůrčí homeopatické magie.“(15) Citovaná literatura 1. Hahnemann S., Organon racionální léčby, Alternativa Praha 1993 2. Inglis B. West R., Průvodce alternativní medicinou, Zemědělské nakladatelství Brázda, Praha 1992 3. Kent J.T, Přednášky o homeopatické léčbě, Alternativa Praha 1994 4. Čehovský J., Víc než léčba – Homeopatie, Alternativa, Praha 1994 5. Heide M., Bludné cesty ke zdraví Jupos, Ostrava 1992 6. Rosivalová V, Homeopatie – Jak se můžeme sami léčit, Kamila, Bratislava 1992 7. Krejčová G., Letní škola klasické homeopatie, Medica revue č.2. 1994, str.27 8. Kunze H., Homeopatie, Bibel Gemmeinde, Waldbronn 2,1985 9. Folia homeopathica, č. 1, 1993 10. Dethlelsen T., Osud jako šance, Svoboda, Brno 1992 11. Baker-Eddy M., Science and Healt with Key to the Scriptures, The First Church of Christ, Scientist. Boston, Massachusetts USA 1934 12. Cousset F, Folia Homeopatica Bohemica, č. 2,1994 13. Moulin A.M., citace dle: Pottevin B., Folia Homeopatica Bohemica, 6.2,1994 14. Rýc M., Boehm S., Úvod do homeopatie, Vodnář, Praha 1991 15. Cousset F, Projev na slavnostním předávání Mezinárodních diplomů homeopatické terapie, hotel Atrium, Praha, 23. října 1993 16. Blackeiová G., Homoeopathie, královská léčba, Allernativa, Praha 1992 17. Eppenich H., British Homeopatic Journal, April 95, Vol 84 18. Zweig S., Léčení duchem, Odeon, Praha 1981 19. Rýc M., Regenerace č.4, IV roč., 1996 20. Čehovský J., Naše recenze Rajan Shankaran: Duch homeopatie, Homeopatie 11,1996 21. Whitmont E., Využití snů při homeopatickém předepsání a provingu, Homeopatie 11, 1996 22. Cehovský J., Regenerace č.5, IV roč.,1996 23. Jouanny J., Crapanne J. B., Dancer J. L., Masson J. L., Homeopatická terapie, díl 2., Vodnář, Praha 1993 24. Čehovský J., Regenerace C.2, IV roč., 1996 25. Váňová H., Kam až sahá homeopatie, Folia Homeopatica Bohemica č.3–4,1995 26. Carlwright S., 0 povaze homeopatie, Homeopatie 6.11,1996 27. Rýc M., Dopis přátelům společnosti Rhodon, 1992 28. Chappel P., Homeopatická samoléčba, Atternativa Praha 1995 29. Cousset F., Od miasmatu k citlivému typu, 1.díl, Folia Homeopatica Bohemica č.2,1994 30. Jouanny J., Maleria Medica Homeopathica. Vodnář, Praha 1992 31. Norland M., Několik úvah o Merkuriu, Homeopatie č. 8,1995 32. Barlák J., Folia Homeopathica Bohemica C.l,1991 33. Williams J., Heaven and Hell, Journal of Homoeopathy, No.l, Vol.2,1994 34. Zentrich J. A., Homeopatie a energoinformatika, Regenerace č.4, IV roč.,1996 35. Pfeifer S., Gesundheit um jeden Preis, Basel 1980 36. Mužík M., Úvodní slovo, Folia Homeopathica Bohemica 6.1, 1996 37. Maraulasová E., Budoucnost bude patřit rozumné medicíně. Časopis českých lékárníků č.l2,1996 38. Krejčová G., Když se řekne homeopatie, není to vždy homeopatie, Medica revue 6.1,1994 39. Kamat G., Posedlá žena vyléčena, Homeopathic links, č.l, 1995 40. Engebretsen R., Od zvířete k lidské bytosti, Homeopathic links, č.2,1995 41. Škodová Z. Homeopatie na Internetu, Homeopatie č.9,1996 42. Jouanny J., Materia Medica Homeopathica, Základní poznámky I. díl, Vodnář Praha 1993 Vladimír Bíba, Aleš Franc ZDROJ : apologet.cz/?q=articles/category/21-alternativni-medicina/id/70-okultni-pozadi-homeopatie Homeopatie, neprokázaný účinek, značná rizika Homeopatie zaznamenává v současnosti v ČR značný rozmach a komerční úspěch. Její stoupenci tvrdí, že se jedná o bezpečnou léčbu, jejíž účinnost byla potvrzena klinickými studiemi. O úspěchu homeopatie podle nich svědčí i fakt, že je rozšířena a používána v zahraničí. Při hodnocení homeopatie je však třeba uvést několik prokazatelných skutečností: 1. Všechny základní principy homeopatie jsou zcela neslučitelné s poznatky vědeckých disciplín – fyziky, chemie, biologie, biochemie i farmakologie. Výzkumy těchto odborných disciplín ukazují, že homeopatické zákony jsou mylné. 2. V klinických studiích se nepodařilo věrohodně prokázat účinnost homeopatik proti placebu. Bylo předloženo velké množství klinických studií, které měly prokázat účinnost homeopatik, avšak tyto studie byly vesměs špatně provedeny a měly velmi závažné chyby ve svém designu. Tyto chyby v provedení studií přitom mohly zásadně ovlivnit výsledky, takže závěry těchto prací jsou zcela nepřesvědčivé. Existují mnohé práce, které neprokázaly žádnou účinnost homeopatik. Hodnocením klinických studií se zabývaly dvě metaanalýzy, z nichž jedna uzavírá, že předložené důkazy nejsou dostatečné pro definitivní závěr, zda jsou homeopatika účinná nebo ne. Druhá metaanalýza, která hodnotila pouze nejkvalitnější studie s homeopatiky, konstatuje jednoznačně, že nebyla prokázána žádná účinnost homeopatie. 3. Homeopaté sami prosadili, že homeopatika jsou registrována bez jakéhokoli průkazu jejich léčebné účinnosti. Takto homeopatika, ačkoli jsou vydávána za léčiva, ve skutečnost postrádají základní atribut léčiva – totiž prokázanou účinnost. Ani v žádné jiné zemi není u homeopatik při registraci posuzována jejich účinnost. V zemích, kde by musela homeopatika prokázat při registrační proceduře svoji účinnost jako jiná léčiva (např. v Norsku), není zaregistrován ani jediný homeopatický přípravek. 4. Naprostá většina odborných lékařských společností v rozvinutých zemích světa homeopatii odmítá jako metodu iracionální a nevědeckou právě na základě rozboru homeopatických principů a klinických studií. Homeopatie se řadí k dalším metodám alternativní medicíny, které vycházejí z neprokázaných principů a jejichž skutečný léčebný přínos není ověřen. 5. U některých homeopatik nejnižších ředění navíc existují doklady o poškození zdraví, někdy i velice závažných, po jejich aplikaci. Zprávy o poškození zdraví po aplikaci některých homeopatik nízkých ředění obsahuje i databáze WHO střediska pro sledování nežádoucích účinků v Uppsale (Švédsko). Kromě toho jsou odborníky ve světě uváděna četná rizika homeopatické léčby, plynoucí z nesprávné diagnostiky a opožděného nástupu skutečně účinné léčby. Toto riziko existuje i v případě, že homeopat má i lékařské vzdělání, protože homeopatická diagnostika se principiálně zcela liší od diagnostiky vědecké medicíny a při homeopatické diagnostice se věnuje pozornost zcela jiným příznakům, než při diagnostice klasické. Podívejme se nyní blíže na tato fakta: 1. Dosud se nepodařilo prokázat platnost ani jediného z homeopatických principů. K objevení principu podobnosti Hahnemanna údajně inspirovalo pozorování, že po aplikaci chininové kůry dostal opakující se horečky, podobné malárii, kterou chinin léčí. Hahnemann si účinnost chininové kůry proti malárii vysvětlil právě touto podobností příznaků. Samotné Hahnemannovo pozorování je však nepřesné, a to jednak proto, že podobnost příznaků po chinovníkové kůře a při malárii byla malá (např. periodické opakování pocitu horečky bylo dosaženo jedině po opakovaném podání chininové kůry), zejména však proto, že se jedná o vzácný, spíše vyjimečný příznak. Horečka není po aplikaci chinovníkové kůry obvyklý jev, takže zobecnění tohoto pozorování, i kdyby samo pozorování bylo správné, je zcela neopodstatněné. Ani jiné uváděné příklady nejsou oprávněné, protože podobnost příznaků je obvykle velmi vzácná nebo jen malá. Samotná zahraniční odborná homeopatická literatura přiznává, že mnohá Hahnemannova pozorování jsou zcela nespolehlivá (1). Také dnes, když homeopaté provádějí tzv.proving homeopatik na dobrovolnících, mnohdy popisují zcela jiné symptomy, než jsou zaznamenány v homeopatické literatuře a naopak i důležité symptomy z homeopatické literatury často zcela chybějí (2). Není to nijak překvapující, uvědomíme-li si fakt, že Hahnemann považoval za „symptom léku“ každý příznak, který se objevil v průběhu podávání daného léku, a to dokonce i v případě, že stejný symptom se u daného jedince objevoval i před podáním daného léku. Kromě toho zaznamenával i zcela ojedinělé příznaky, vyskytující se velice vzácně, jen u několika osob a bez příčinné souvislosti s danou látkou. Tak je podle Hahnemannovy metodiky homeopatická Materia Medica plná symptomů náhodných, bez jakékoli příčinné souvislosti s příslušným lékem. Navíc v samotné homeopatii existuje celá řada přípravků, které jsou aplikovány v naprostém rozporu s proklamovaným základním homeopatickým principem – principem podobnosti. Tak například rostlina Physostigma venenosum způsobuje v pokusu snížení nitroočního tlaku, protože obsahuje parasympatomimeticky působící fyzostigmin. Podle principu simile by se tedy měla v homeopatii používat tam, kde má nemocný snížený nitrooční tlak. Ve skutečnosti je však v homeopatii doporučována v potenci CH5 nebo CH9 u glaukomu, tedy v případě zvýšeného nitroočního tlaku. Je to příklad zjevného protikladu k principu podobnosti. Stejně tak jsou v rozporu s principem podobnosti používány například soli vápníku, například přípravek Osteocynesine. Homeopaté také pro „posílení organismu“ používají vitaminy v homeopatických ředěních. Např. homeopatikum Biovitamine, obsahující homeopaticky připravené vitaminy, by podle principu „Similia similibus curantur“ muselo naopak zákonitě vést k oslabení organizmu. Existuje ještě mnoho dalších příkladů, vyvracejících platnost principu „similia similibus curantur“. Jindy jsou v homeopatii používány látky, které v pokusu nevykazují žádné příznaky a přesto jsou jim připisovány významné účinky. Například oxid křemičitý – Silicea – je právě proto, že nemá žádné účinky a nepůsobí žádné příznaky, používán i jako pomocná látka do tablet. „Hahnemannský experiment“ však uvádí: „Jedinci citliví k patogenetickému působení Silicea jsou zimomřiví, přecitlivělí na chlad…, hojně se potí, hlavně na hlavě a nohou…Jsou to jedinci čilého ducha, trochu nesmělí, s nedostatkem důvěry v sebe sama, obávající se neúspěchu v intelektuálním podnikání, kde se jim přesto daří. Snadno propadají anticipační úzkosti a mají sklon k lakotě… Silicea není vhodná pro měkké, zvadlé, indolentní jedince bez nervů“ (3, str. 292–293). Je jisté, že tento popis účinku nemohl vzniknout žádným ověřitelným pozorováním příznaků, které se nikdy takto v důsledku působení oxidu křemičitého nemohly vyskytnout. V homeopatii se léčebně Silicea používá při „přecitlivělosti na chlad a náhlé nachlazení, při sklonu ke střevním parazitózám, které se zhoršují při změnách Měsíce, při kožním hnisání, lámavých nehtech, poruchách pozornosti, potížích ve škole, fixních představách“ a v mnoha dalších indikacích. U živočišného uhlí – Carbo animalis – „Hahnemannský pokus“ ukázal: „působení na uzliny a žlázy: hypertrofie uzlin v podpaždí a v tříslech, indurované uzlíky v oblasti prsu, varlat, slinných žláz, doprovázené tvrdým a promodralým vzhledem..“ (3, str. 77). Přitom si každý může na sobě ověřit, že živočišné uhlí nevyvolává žádné celkové příznaky, protože působí jen místně ve střevě a vůbec se nevstřebává. Stejně tak např. u kovového zlata – Aurum metallicum – které je nereaktivní a nevyvolává ve skutečnosti žádné symptomy, „Hahnemannský pokus“ ukázal: „účinek na psychiku: deprese, které se mohou vyvinout až k znechucení životem a k sebevraždě, účinek na oběh: kardiovaskulární eretismus doprovázený hlavně cefalickou kongescí, sklony hypertenzi a kardiomegálii..“ Podle tohoto „Hahnemannského pokusu“ se pak používá například u hypertenzí, depresivních pacientů atd. Homeopatie neprokázala platnost principu „similia similibus curantur“ a jejími stoupenci uváděné příklady jsou mylné. Naproti tomu existuje nesmírné množství příkladů, vyvracejících platnost tohoto principu. Princip narušení „životní síly“ – jako jednotné příčiny všech nemocí nebyl nikdy dokázán. Jedná se o vitalistickou teorii pocházející z pohanských náboženství. Tento princip nemá prokazatelně nic společného s vědeckými výzkumy v oblasti regulačních a organisačních úrovní organismu. Zde jsou vzájemné interakce a komunikace mezi jednotlivými systémy zajištěny energeticky, respektive chemicky. Tento princip je naopak jasným pojítkem k podobným směrům „alternativní medicíny“, vycházejícím z iracionálních principů. Hahnemann podle tohoto principu striktně odmítá možnost existence chorob infekčních, vyvolaných mikroorganismy a velice tvrdě se staví i k dalším objevům soudobé medicíny, které byly i z dnešního pohledu progresivní (např. používání digitalisu u srdečních nedostatečností atd.). Pro každou jinou léčbu než homeopatii má jen nekompromisní odsouzení. Princip „dynamizace“ a „potenciace“ – tyto principy nebyly nikdy exaktními vědami potvrzeny a naopak veškeré teoretické poznatky fyziky, chemie a dalších přírodních věd je jednoznačně vyvracejí. Různé teorie, např. o „otisku“ molekul látky do molekul rozpouštědla, o přetrvávání solvatačních obalů v roztoku bez látky, která je způsobila, o uvolněných „biofotonech“ nebo „elektromagnetické bioinformaci“ a všechny další homeopaty předkládané argumenty jsou prokazatelně mylné. Navíc stejnou procedurou „dynamizace“ a „potenciace“ procházejí i všudypřítomné molekuly látek příměsných a znečisťujících, takže výsledné homeopatikum by nutně obsahovalo naprosto nestandardní, různorodou a nedefinovatelnou směs „informací“ se zcela nepředvídatelnými a rozličnými účinky. Je nutno uvést, že homeopaté se často při obhajobě principů homeopatie odvolávají na práce, které nemají s homeopatií nic společného. Jsou to například výzkumy prof.Bonavidy o působení velmi nízkých dávek některých antineoplastik v kombinaci s tumor-necrosis-faktorem (TNF), které se vůbec netýkají homeopatie a u nichž není naplněn ani jediný z homeopatických principů. Podobně je v poslední době citována práce autorů Wijka a Wieganta z university v Utrechtu (5), zabývající se stressovými proteiny při toxickém poškození buněk, jako experimentální průkaz principu simile. Někdy bývá dokonce homeopaty vydávána za konečný důkaz účinnosti homeopatie. Tato práce přitom nenaplňuje ani jediný homeopatický princip a homeopatickou terapií se nezabývá. Dokonce se v ní nejedná ani o princip podobnosti, jak jej chápe Hahnemann, ale o princip stejnosti. V práci byly pozorovány reparační pochody na kulturách fibroblastů myší. Po aplikaci toxické dávky arsenu došlo k buněčnému poškození a produkci tzv. reparačních proteinů. Autoři uvádějí, že přidání další, stonásobně menší koncentrace arsenu vedlo ke zvýšení produkce těchto proteinů a zvýšil se počet přežívajících buněk, zatímco takto nereagovaly tkáňové kultury, které nebyly poškozeny první, vysokou dávkou arsenu. Tento experiment nemá nic společného s homeopatií ani s principem podobnosti. Arsenem byly ovlivňovány pochody, arsenem vyvolané. To je stejnost – izopatie, nikoli podobnost. Kromě toho malá dávka arzenu nevedla k opačné změně hladiny proteinů než dávka vysoká, jak požaduje zákon podobnosti. V obou případech se produkce reparačních proteinů zvýšila. Nebyl uplatněn ani jediný princip homeopatie. Nebyly použity dávky intinitezimální, a roztok nebyl dynamizován. Homeopaté předkládají velké množství různých teorií, snažících se vysvětlit působení homeopatie. Tyto teorie však byly vždy mylné nebo nebyly podloženy žádným skutečně platným důkazem a zůstaly tak zcela neověřenými spekulacemi a hypotézami. Zdá se, že sami homeopaté, kteří stáli u zrodu této metody nebo se výrazně podíleli na jejím formování, byli v této otázce mnohem upřímnější než homeopaté dnešní. Např. S.Hahnemann, otec homeopatie, by nikdy nepřipustil, aby se jeho metoda srovnávala s klasickou „alopatickou léčbou“. K možnosti kombinovat homeopatii s „alopatickou“ léčbou říká jasně: „Existují pouze dva hlavní způsoby léčby:…metoda homeopatická a metoda alopatická (heteropatická). Obě jsou vůči sobě navzájem v protikladu a pouze člověk, který je obě nezná, může podléhat bludu, že se tyto dvě metody mohou navzájem přiblížit, nebo že se dokonce dají sloučit. Pouze taková osoba se může dokonce natolik zesměšnit, že podle libosti postupuje při léčbě nemocného tu homeopaticky, tu alopaticky. Takovéto směšování lze dokonce označit za zločinnou zradu božské homeopatie.“ (4, str.92) J.T.Kent, přední a velmi uznávaný homeopat z počátku století, poučen zákony homeopatie, viděl mnohem lépe než dnešní homeopaté, že odvolávat se na vědecké poznání je pro homeopatii nebezpečné. Napsal: „Mějme se na pozoru před zkušeností vědců. Hahnemann pro nás vytýčil zákony, které můžeme studovat a na nichž můžeme stavět…. Je na čase uznat autoritu.“(6, str.12) „V homeopatii jsou platné samotné principy, a vše, co s nimi není v souladu, je třeba nechat stranou“(6, str.36). 2. Klinické studie Bylo předloženo velké množství klinických studií s homeopatiky, které přinesly značně rozdílné výsledky. Homeopaté předkládají mnoho studií, prokazující účinnost homeopatik, bylo předloženo velké množství studií, účinnost homeopatik vyvracející. Jedná se o problematiku potenciálně zatíženou velkým množstvím chyb v oblasti metodické (např. volba správných kritérií pro zařazení pacientů do studie, dostatečná velikost souboru pacientů, správně provedená randomizace, zajištění podmínek dvojitě slepého pokusu, parametry, podle nichž se hodnotí úspěšnost terapie, správné statistické zpracování atd.). Hodnocením klinických studií s homeopatiky se zabývaly dvě zásadní metaanalýzy. Metaanalýza 107 kontrolovaných experimentů z posledních let, která vyšla v časopise British Medical Journal, sice konstatuje, že většina studií hovoří ve prospěch homeopatik, avšak upozorňuje, že většina studií má velice špatnou kvalitu a důležité je, že s rostoucí kvalitou provedení studií klesá jejich úspěšnost. Autoři Kleijnen a kol. uvádějí, že dostupné důkazy nedávají pro většinu odborníků dostatečný důkaz pro definitivní závěr, působí-li homeopatie nebo ne. Kromě toho konstatují, že většina studií, kterými se práce zabývala, je špatné kvality a uvádějí konkrétní nedostatky. Mezi nejzásadnější je nutné uvést, že např. skutečné uplatnění metody dvojité sleposti nebylo kontrolováno v žádné z těchto studií, takže autoři konstatují, že je snadné prohlásit, že studie byla dvojitě slepá, pacient však má mnoho možností jak zjistit, do které skupiny patří. To by mohlo podle autorů analýzy vysvětlit malé rozdíly ve prospěch homeopatie. Dále autoři upozorňují na to, že např. i velmi kvalitní pokus, který zpočátku hovořil ve prospěch homeopatie, byl znovu opakován na velkých skupinách pacientů za přesných podmínek a při tomto opakování nebyl nalezen žádný rozdíl mezi výsledky placeba, žádnou léčbou a aplikováním homeopatie. Celkový závěr práce je jasný: Klinické výsledky nejsou dostatečné k vyslovení definitivního závěru o účinnosti homeopatik. Navíc i zde je konstatováno riziko, že mnoho studií nemuselo být vůbec zveřejněno a tím i takto mohlo dojít ke zkreslení(7). Velice podrobná analýza studií s homeopatiky, která po rozsáhlém studiu dostupných klinických prací vzala v úvahu ty nejkvalitnější a hodnotí pouze randomizované studie, je práce (8). Je považována za nejkvalitnější dosud publikovanou přehlednou práci o homeopatických klinických studiích. Tato práce dává jedoznačný závěr, že nebyla prokázána žádná účinnost homeopatie. Rozhodující vliv možných metodických chyb na výsledky klinických studií se ukázal např. v pečlivě provedené studii Fischera a kol., při které byl účinek homeopatika značně vyšší než účinek placeba. Při analýze závěrů však byly zjištěny závažné chyby statistické, po jejichž korekci se ukázalo, že studie nepodala žádný jasný důkaz o účinnosti této homeopatické terapie. Na tyto chyby upozorňuje časopis Lancet (9). Jiným příkladem z poslední doby je studie o účinnosti homeopatik při terapii alergického astmatu. Autor studie, známý homeopat Dr.Reily, sice uvádí, že homeopatikum bylo účinnější než placebo – „homeopatie dělá více než placebo“ (10) , avšak v jeho studii jsou velice závažné chyby, které mohly zcela zkreslit výsledky. Na ně opět časopis Lancet poukazuje (11). Významná je také skutečnost, že závěry mnohých studií, prokazující účinnost homeopatik, nebyly potvrzeny při opětovném provedení za přítomnosti nezávislých odborníků, jak na to časopis Lancet také ukazuje (11). Mezi nejobvyklejší chyby homeopatických studií patří zcela nedostatečný počet pacientů ve studii, velké a nevysvětlené výpadky pacientů ze studie, nesprávně provedená randomizace nebo dvojité zaslepení, nepřesně určená vstupní kritéria, nesprávné statistické zpracování. Závažný je také fakt, že se obvykle hodnotí pouze subjektivní pocit, nikoli objektivně měřitelné parametry, například funkční testy, které by lépe odrazily skutečné ovlivnění průběhu onemocnění. Například v již zmíněné třetí Reillyho studii bylo samotnými homeopaty uváděno zlepšení u subjektivních parametrů, nikoli u objektivních dat, a to navzdory skutečnosti, že objektivní data jsou při hodnocení terapie astmatu považovány za důležitější. Konečně výsledky mnohých prací nejsou při opakování za ověřitelných, přesných a standardních podmínek potvrzeny nezávislými odborníky. 3. Homeopatika jsou, na rozdíl od klasických léčiv, registrována bez průkazu jejich léčebné účinnosti. V žádné zemi není při registraci posuzována jejich účinnost – v zemích Evropského společenství se registrace řídí direktivou 92/73/EEC, která také praví, že homeopatika musí nést na obalu označení, že léčebná indikace nebyla ověřena. Také v ČR jsou homeopatika registrována bez posuzování účinnosti a mají být proto označována informací „U přípravku nebyla posuzována účinnost“. 4.) 4. Stanoviska odborných lékařských společností ve světě Představitelé Evropských farmakologických společností formulovali v Belgirate v Itálii 12.9.1992 negativní stanovisko k účinnosti homeopatie. Toto své stanovisko podrobně zdůvodnili. Uvádí se v něm mimo jiné, že homeopatika nemohou být testována ani in vitro, ani in vivo z těchto důvodů: a) původní substance je při přípravě podrobena takovému zředění, že homeopatické preparáty jsou zjevně neschopné změnit jakýkoukoli biologickou strukturu nebo fyzikálně-chemický parametr. Tato změna je základem působení všech léčiv. b) jeden ze základních farmakologických principů, vztah dávky a účinku, nelze u homeopatik ukázat c) nelze provádět žádné studie farmakokinetické. Dále se v prohlášení uvádí, že teorie, usilující o vysvětlení působení homeopatik, byly s rostoucími poznatky molekulární biologie odhaleny jako naprosto mylné. Jsou zde rozbírány další důkazy, ukazující na chybnost homeopatie a uvádí se zde, že používání homeopatik navíc může být spojeno s nezanedbatelnými riziky. Negativní stanovisko k homeopatii zaujala po podrobné analýze vědecká rada Německé lékařské komory (Memorandum předsedy a vědecké rady Spolkové lékařské komory z r.1991). Homeopatii řadí mezi nevědecké metody s neprokázanou účinností. Také Německá společnost pro farmakologii a toxikologii se problematikou homeopatie zabývala a zpracovala k ní dokument (Memorandum Německé společnosti pro farmakologii a toxikologii k alternativním léčivým metodám). V něm konstatuje, že homeopatie spolu s antroposofií a fytoterapií jsou v Německu nejrozšířenější směry léčení, nepatřící do vědecké medicíny. Uvádí, že prostředky dnešní homeopatie jsou vyhledávány podle falešných kritérií (principu podobnosti), jejich dávkování je chybné a nemají předpokládanou účinnost. Kritice je podroben také duchovní způsob léčení, na němž je homeopatie postavena. Stejně odmítavé stanovisko s kritikou jednotlivých homeopatických principů a jejich mystiky a metafyziky obsahuje i materiál, vypracovaný k homeopatii a dalším metodám alternativního léčení odborníky Britské lékařské společnosti (Alternativní terapie, závěry pracovní skupiny pro alternativní terapie Britské lékařské společnosti, 1986). Homeopaté a jejich společnosti nebývají ve světě přijímáni do renomovaných lékařských společností, a to právě z důvodů nevědeckosti a neprůkaznosti jejich metody. Stejně tak i Stálý výbor lékařů Evropského společenství, sdružující lékařské organizace zemí ES, homeopatii řadí mezi metody, jejichž principy nejsou vědecky doložené. Značná popularita homeopatie je jistě způsobena mnoha faktory. Patří mezi ně intenzivní reklamní kampaně zejména výrobců homeopatik. Časté je zdůrazňování jednotlivých úspěšných případů léčení, vytvářejících u veřejnosti přesvědčení, že homeopatie je léčba účinná a přitom zaručeně neškodná a přírodní. Mnohdy se zkresleně citují klinické studie a navozuje se tak dojem, že odborníci ve světě museli na základě přesvědčivých důkazů uznat účinnost homeopatie. Fakta o hrubých chybách a nepřesvědčivosti těchto studií, jak je renomované časopisy uvádějí, jsou přitom zamlčována, stejně jako výsledky studií a metaanalýz, které vyznívají pro homeopatii negativně. Konkrétní kritické výhrady odborníků jsou presentovány jako nepochopení materialisticky uvažujících „scientistů“, kteří homeopatii nerozumí. Žádná reklama a propagace však nemůže nahradit absenci skutečně věrohodných, ověřitelných a reprodukovatelných důkazů o účinnosti homeopatické léčby a jejím přínosu pro pacienta. Stejně tak nemůže zakrýt rizika, jimž jsou vystaveni pacienti, léčení homeopaticky. Pharm.Dr. Vladimír Bíba je odborným pracovníkem Státního ústavu pro kontrolu léčiv Praha. V letech 1994 – 1997 byl členem WHO pracovní skupiny pro Anatomicko – Terapeuticko – Chemickou klasifikaci léčiv při WHO Centru v Oslu, Norsko. Citace 1. British Homoeopathic Journal, July 1995, Vol84, 129–130 2. Pudil, P.: Drosera aneb další setkání ve Zdislavicích, Homeopatie č.9, l996, str. 16 3. Jouanny J., Materia Medica Homeopathica, Vodnář, Praha, 1992 4. Hahnemann S., Organon racionální léčby, Alternativa, Praha 1993. 5. Wijk van, R., Wiegant, A. C.: Homoepathie in der aktuellen Forschung. Simile-Prinzip experimentell bestaetigt? Allg. homoeopath. Z., 241, 1996 6. Kent, Přednášky o homeopatické léčbě, Alternativa, Praha, 1993 7. Kleijnen J., Knipschild P., Riet G.: Clinical trials of homoeopathy, British Medical Journal, 302, 1991, str.316–323 8. Hill C., Doyon F.: Review of randomized trials of homoeopathy, Rev. Epidem. et Santé Publ., 1990: 38, 139–147 9. Colquhoun D., Reanalysis of clinical trial of homoeopathic treatment in fibrosis, Lancet 1990, 336, 441 – 442 10. Lancet 1994, 344, 1601 – 1606 11. Lancet 1995, 345, 251 – 253 ZDROJ : apologet.cz/?q=articles/category/21-alternativni-medicina/id/71-homeopatie-neprokazany-ucinek-znacna-rizika + technet.idnes.cz/homeopatie-cwx-/veda.aspx?c=A130108_144158_veda_pka
Posted on: Thu, 21 Nov 2013 15:10:46 +0000
Trending Topics
Recently Viewed Topics
© 2015